Jiří Wolker

Žebráci

Pán Bůh jedenkráte přišel ke mně

jak žebrák s mošnou a holí.

Spal asi na seně,

vonělo z něho jak z červnových polí,

na prahu stanul a prosil.

Tenkráte měl jsem

mnoho zlých věcí, které dech úží:

černé šaty, límec, knihy vázané v kůži,

a že jsem byl syt,

tak vážně jsem přemýšlel,

zda lépe je zemřít, či žít.

Nic jsem mu nedal — neměl jsem rukou.

Jen jsem se styděl,

když jsem jeho oči viděl,

modré od západu k východu.

Pán Bůh odešel.

Dveře zůstaly otevřené.

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,

na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,

mnoho smutků a urážek do uzlíčku

a stříbrnou vzpomínku na matičku.

Teď chodím městem a Pána Boha hledám,

vím, že tu chodí s mošnou a holí,

vím, že se jednou s ním shledám,

ale už mě to nezabolí,

protože nemám žádných zlých věcí.

Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží

s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

"O lásku prosíme, lidé boží, —

— otevřte srdce !"