Jiří Wolker

Balada o námořníku

PŘEDZPĚV

Bez konců širé moře je,

jde vlna za vlnou,

hrob jedné vlny druhé je

zelenou kolébkou.

Kdo první vlnu vytvořil,

ten stvořil také poslední.

Hlubinou srdce, vichře, zni!

Bůh zůstaň nade mnou!

ZPĚV PRVNÍ

"Polib mě, Evo, ještě jedenkrát

a pak buď sbohem nastokrát!

Opatruj v očích lásku

a krbu mého klid,

já jsem tvůj muž a námořník

a musím odejít."

"Jak pták je slabé srdce mé,

ach, Mikuláši, muži můj,

dřív zemře, než se sejdeme,

na moře nejeď, — u mne stůj!

Nejsou to ani tři neděle,

co prsten nám dali v kostele,

a už ode mne odcházíš v cizí zem.

Co sama tu počnu s prstenem?"

"Na srdce nasaď prsten ten,

prstýnek věrnosti,

a láskou svou každou noc i den

jej za mě pohosti.

Dřív než se nadáš, jak jarní bouř

se k tobě přiženu,

pak k srdci tvému přilehnu

jak kámen k prstenu."

"Bez tebe prsten věrnosti

jak led je, — nehřeje,

bez tebe pro mě samotnu

noc každá oheň je.

Oheň se s ledem nesnáší

a já mám dvacet let,

sotva jsi líbat mě naučil,

líbáš mě naposled."

"To vše je ženský blud a tlach,

to vše přemůže zvyk,

by žena mohla šťastna být,

plout musí námořník.

Z polibků dům se nestaví

a chléb se nerodí,

proto dnes musím jako dřív

sloužiti na lodi."

"Mikuláši, nuž sbohem buď,

já neodmlouvám už,

na památku si s sebou vem

zde ocelový nůž.

Ve městě jsem jej koupila

a srdce na něj vyryla,

abys musel si vzpomněti,

až chléb budeš v cizině krájeti."

"Děkuji, ženo, snad i já

dar tobě přivezu,

teď domů běž a na noc psa

odpoutej z řetězu!

Tak jako dům náš pevna buď,

tak jako pes náš věrna buď

a věz — že mám tě rád,

neb ten, kdo nejvíc miluje,

dovede sbohem dát."

ZPĚV DRUHÝ

Čas jako voda utíká,

čas jako moře je,

po širém moři pluje loď

do San Francisca z Bombaje.

Do San Francisc

a z Bombaje

a potom ještě dál,

svět místo ženy Mikuláš

kol pasu objímal.

Svět místo ženy objímal

a zpíval vesele,

protože v srdci lásku měl

a u srdce nůž z ocele.

U srdce nožík z ocele

a na kormidle pěst,

každou noc řídil paroloď

bezpečně podle hvězd.

První rok všechny hvězdy zřel,

jež na nebesích žhnou,

druhý rok viděl méně jich,

třetí rok jedinou.

Jediná hvězda na nebi

všech sílu třímá hvězd,

spí pod ní tiše bílý dům

a v domě žena jest.

Mikuláš k hvězdě pohlíží,

loď za ní pouští v let:

"Kdybys ty, hvězdo, pohasla,

zhas by mi celý svět!"

ZPĚV TŘETÍ

V přístavní krčmě v Marseilli

každému sklenku nalejí.

Děvčata černou svatozář okolo očí tu mají,

každému hostu na klín nasedají

a při skleničce skleněné

všechny jsou za frank — jen jedna ne.

Okolo stěžňů noc se tmí,

Mikuláš vstoupil do krčmy:

"Holahou, děvčata, nalejte mi,

za týden budu v překrásné zemi,

týden jak víno hrdlem proběhne

a věrná žena doma přijme mne."

Sklepnice víno nalívá,

sklepnice na něj se zadívá:

"Námořníku, pár šedých vlasů už máte,

a přece mi známý připadáte.

Před sedmi lety býval jste mladý.

Před sedmi léty nebyl jste tady?"

"Vzpomínám, děvče, vzpomínám,

co krčem jsem prolez, nevím sám,

možná že i tu za svobodna

jsem mnohou sklenku dopil do dna.

A šedý vlas? — Ten v krásné zemi

za týden žena vyčeše mi."

Sklepnice víno nalívá,

sklepnice na něj se zadívá:

"Zda, námořníku, vzpomenete

si po té době sedmileté

na ono okno s pomněnkami,

pod kterým děvče spalo s vámi?"

"Vzpomínám, děvče, vzpomínám,

co děvčat jsem líbal, nevím sám.

V přístavech kdysi za svobodna

mně každá holka byla vhodná.

Jen jednu však jsem miloval

a tu jsem za ženu si vzal."

Sklepnice víno dolila,

oči si dlaní přikryla.

"Pane můj, krátkou paměť máte,

zda aspoň na to vzpomínáte,

že ruku tenkrát děvčeti jste dal

a pro ně přijíti jste sliboval?"

"Toho už, děvče, nevzpomenu,

vzpomínám jenom na svou ženu."

Sotva doslechla slova ta,

zbledla jak sněhem zaváta

a v krčmě nikdo nepostřeh,

že do noci vyšla jako dech,

že v srdci mráz a kámen pod nohama

přístavní nocí sama jde a sama

a jediný, kdo ruce jí podává zdola,

toť vzkypělé vlny na okraji mola.

"Sedm let v bídě šťastna jsem žila,

že jsem mu tenkrát uvěřila,

dnes vykoupit můžeš jenom, moře, ty,

život dřív věrností šťastný, a teď prokletý!" —

— Tak jako z pomněnek hvězd kytice na nebi plane,

pod mořem hluboko oči dvě ztroskotané,

neslyší v kajutě námořník opilý,

že z očí těch rozbitých vlny se vylily,

vlny se vylily a vítr je do noci žene

a z jejich hřebenů volá hlas utopené:

"Zabil jsi lásku a věrnost mou,

do světa posíláš bolest zlou,

slzavý hrobe hoře mého,

komu, ach, budeš kolébkou?"

ZPĚV ČTVRTÝ

V továrnách už odpískali,

v kasárnách už odtroubili

a v domečcích podél cesty

bledé lampy uhasili.

Za přístavem, na výšině,

okny obrácený k moři,

pevný, bílý domek stojí

a v něm ještě lampa hoří.

Podél stráně úzkou stezkou

chodec řídí kroky svoje:

Tři roky za tebou jedu,

dnes dojíždím, hvězdo moje!

Neslyší nikdo, jen věrný pes

ze vrátek vyběh a k nohám mu kles,

o kolena se otírá,

pro radost neštěká ani.

"Fidelio, můj věrný pse,

jak hlídal jsi moji paní?"

Do studny noci okno se jak prsten propadá,

Mikuláš k oknu přistoupil, oči naň přikládá,

však na dně hlubiny, Bože můj jediný,

na cizích ústech přisáté zří rety Eviny,

cizí ruka jí po ňadrech a podél boků pluje,

jak lampu tělo ženino do šera rozsvěcuje,

plá bílé tělo půlnocí, plá rudý plamen v něm,

tři roky věrnosti v plamenu tom lehá popelem.

Od okna oči odpadly jako dva kameny,

do pěstí sevřel ruce své námořník zrazený:

"Pěkně, pse, hlídal jsi chatu mou,

dostaneš odměnu slíbenou,

nejprve tebe, pak jeho i ji

zabiji!"

Jak hvězda nebem padající

se mihl nůž a páž —

zoufalou ranou ku prahu

psa přibil Mikuláš

a Fidelio, věrný pes,

zří na něj okem mdlým

a ještě ruku líže mu

jazykem krvavým.

Námořník ke psu shýbá se — a děs jím zachvěje,

to nejsou mrtvé oči psí, — toť oči z Marseille,

to nejsou mrtvé oči psí, — to zrak je děvčete,

z podmořských hlubin přicházejí oči prokleté,

dvě smutné oči vrací se a křičí noční tmou:

"Mikuláši, proč zabil jsi věrnost a lásku mou?"

Ku prahu domu přibodnut pes nožem kaleným,

na vrata noci přibit muž je vlastním srdcem svým

a teprv teď, až raněn je, pozná, co zapomněl,

ve vlastní ráně najde nůž, kterým sám zabíjel,

neb srdce lidské nožem je, anebo ránou je

a nejvíc, nejvíc ze všeho bývává oboje. —

— V továrnách už odpískali,

v kasárnách už odtroubili

a v domečcích podél cesty

dávno lampy uhasili.

Strání dolů kráčí chodec

skleslých ramen, skleslé šíje.

Věrnou svoji lásku zabil.

Nevěrnou už nezabije.

V přístavu spí lodě temné.

Lodě, lodě, odvezte mne,

ze všech stran zří děsivě

mrtvé, věrné oči dvě!

ZPĚV PÁTÝ

Uprostřed moře mezi skalisky

nenávistné větry dují,

plouživé vlny se na útesech

v zelené zmije proměňují,

však z klubka hadů, kteří syčí,

železně se k nebi tyčí

maják.

V útrobí jeho ocelovém

jen pro jednoho místo je,

by jasným světlem reflektoru

zažehnával zlé příboje.

Buď mnoho hoře musí mít,

buď mnoho síly musí mít,

kdo dovede sám proti moři

zvedat štít.

K majáku jen jednou za rok

loď potraviny přiváží

a strážce jenom jednou v roce

se lidským slovem oblaží.

V hodince svojí smrtelné

sám sobě na věž vytáhne

černý prapor.

Z paluby družné námořníci hledí po moři,

k padesáti námořníkům kapitán hovoří:

"Hola, — stateční námořníci, pohleďte v širou dál,

z majáku hlásá černý prapor, že strážce dokonal.

Na tomto místě moře je zlé a strážce musí mít,

kdo za něj se z vás, námořníci, tam půjde postavit?"

Padesát mužů stojí jak padesát stromů v lese

a žádný z řady nevystoupí a žádný nepohne se.

"Hola, stateční námořníci, zda mezi vámi jest,

komu svět zřítil se v sutiny a zůstal beze hvězd?

Ten krunýř samoty železné nechť vezme na svou hruď.

Kdo hvězdu ztratils na světě — sám jiným hvězdou buď!"

Padesát mužů naslouchá a stojí jako sloupy,

žádný však v řadě nehne se a žádný nevystoupí.

"Hola, stateční námořníci, zda mezi vámi dlí

ten, jemuž zločin jako krysa hryže svědomí?

Pro toho muže je místo v majáku hlídat pláň.

Kdo ve světě jsi život vzal — ty život tady braň!"

Padesát mužů slyší to — slyší i Mikuláš:

"Kapitáne, chci místo to, chci věrně držet stráž!"

DOZPĚV

Bez konce širé moře je,