Georg Trakl
Mladá děvečka // Die junge Magd
Další básně od Georga Trakla ZDE
Mladá děvečka
věnováno Ludwigu von Fickerovi
1
U studny tam, když se šeří,
často stojí v němém bolu,
vodu čerpá, když se šeří.
Okov vzhůru jde a dolů.
Mezi buky kavky vlají,
je jak přízrak na strništi.
Její žluté vlasy vlají
a na dvoře krysy piští.
Když ji laská rozpadání,
zapálená víčka klopí.
Suchá tráva v rozpadání
naklání se v jeji stopy.
2
Zavřela se do komory,
dvůr už dávno v úpadku je.
V černém bezu u komory
kos žalně si pohvizduje.
Stříbrná tvář ze zrcadla
je jak cizí. Tma je měkká,
tvář zas mizí do zrcadla.
Jeho čistota ji leká.
Pacholek v snách zpívá nocí,
bolest rozdírá ji hranou.
Červeň odkapává nocí.
Jižní vítr cloumá branou
3
Nad pustotným mrchovištěm
vrávorá jak jurodivá.
Vítr kvílí mrchovištěm,
luna ze stromů se dívá,
Brzo kolem hvězdy blednou,
zmořena je útrapami
tváře voskově jí blednou.
Země shnilotinou mámí.
Rákos šumí nad rybníčkem,
polozmrzlá kdesi sedí.
V dálce kohout. Nad rybníčkem
tvrdé jitro děsí šedí.
4
Pacholek má v rukou perlík,
ona kolem vrat se kmitla.
On pozvedá žhavý perlík,
ona jak by smrt ji chytla.
Zasažena jeho smíchem
za ním jde jak do záhuby.
Choulí se pak pod tím smíchem,
jenž je jako perlík hrubý.
Jasně nocí srší jiskry,
je tak bezbranná a němá.
Schytává ty divé jiskry
a pak klesá omráčena.
5
Útlá leží na svém loži,
pak se budí, stesk má v tváři,
vidí špinavé své lože
obestřené zlatou září,
rezedy tam voní v okně,
venku jasné modré nebe.
Někdy lehce zazní v okně
hlásek zvonku, který zebe.
Stíny kloužou po poduškách,
dvanáctá je odklinkána,
těžce dýchá na poduškách,
její ústa - rudá rána.
6
Dmou se zkrvavené plachty
mraků nad němými lesy,
jež se halí v černé plachty.
Vrabci křičí v polích kdesi.
A tak leží bílá ve tmě.
Něco vrká, něco hučí.
Jak mršina v křoví ve tmě.
Mouchy kolem úst jí bzučí.
Za ní někdo v hnědém dvorci
k tanci na housličky hraje,
její tvář se vznáší v dvorci,
v holých větvích vlas jí vlaje.
/překlad Ludvík Kundera/
Mladá děvečka
věnováno Ludwigu von Fickerovi
1
Tam u studny v pološeru
vídáváš ji v tichém bolu
čerpat vodu v pološeru.
Okov stoupá a jde dolů.
V bucích kavky poletují,
ona se stíny se mísí.
Žluté vlasy poletují,
ze dvora je slyšet krysy.
Omámená vůní zkázy
zanícená přivře víčka.
Suchá tráva s vůní zkázy
její nohy hebce hýčká.
2
Mlčky vchází do své jizby,
pusto, prázdno v tichém dvoře.
V bezu u té její jizby
vyzpívává kos své hoře.
Ze zrcadla v šedém přítmí
zírá na ni kdosi cizí.
Stříbrná tvář v šedém přítmí,
čistotou ji děsíc, mizí.
Pacholek v snách zpívá ve tmě,
slzy bolu na ni kanou.
Šarlat rozlévá se ve tmě,
jižní vítr cloumá branou.
3
V noci bloudí po strništích,
horečnatý sen ji svírá.
Vítr skučí na strništích
Měsíc zpoza stromů zírá.
Hvězdy kolem záhy zblednou,
vysílená přijde k sobě.
Její tváře jak vosk zblednou,
hlína páchne po hnilobě.
Teskně šustí rákos v tůni,
mrzne, schoulená a vsedě.
Křičí kohout. Zpoza tůní
hrozí ráno, tvrdé, šedé.
4
V kovárně to temně duní,
ona rychle míjí vrata
Rány kladiv žhavě duní,
hledí dovnitř smrtí jatá.
Krutým pacholkovým smíchem
uhranuta dovnitř vchází,
vyplašená jeho smíchem
tvrdým jak kov, z něhož mrazí.
Vzduchem sviští jasné jiskry.
V posuncích, jež neovládá,
chytit chce ty horké jiskry,
ohlušená na zem padá.
5
Natažená na své lože
probouzí se v sladké hrůze,
vidí špinavé své lože
zahalené v zlaté duze,
rezedy teď cítí, oknem
vidí nebe azurové.
Někdy vítr vnáší oknem
tóny zvonů, tiché, snové.
Stíny kloužou přes polštáře,
dvanáctá pak zazní rána,
ztěžka dýchá do polštáře,
její ústa jsou jak rána.
6
Večer v krvi vlají plátna,
mraky nad němými lesy,
jež se halí v černá plátna.
Vrabci štěbetají kdesi.
Ona leží bílá ve tmě.
Meluzína teskně skučí.
Jak mršině v křoví, ve tmě,
kolem rtů jí mouchy bzučí.
Přízračně zní v hnědém domě
zpěv a tanec; housle hrají.
Její tvář se vznáší v domě,
v holých větvích vlasy vlají.
/překlad Radek Malý/
Die junge Magd
Ludwig von Ficker zugeeignet
1
Oft am Brunnen, wenn es dämmert,
Sieht man sie verzaubert stehen
Wasser schöpfen, wenn es dämmert.
Eimer auf und nieder gehen.
In den Buchen Dohlen flattern
Und sie gleichet einem Schatten.
Ihre gelben Haare flattern
Und im Hofe schrein die Ratten.
Und umschmeichelt von Verfalle
Senkt sie die entzundenen Lider.
Dürres Gras neigt im Verfalle
Sich zu ihren Füßen nieder.
2
Stille schafft sie in der Kammer
Und der Hof liegt längst verödet.
Im Hollunder vor der Kammer
Kläglich eine Amsel flötet.
Silbern schaut ihr Bild im Spiegel
Fremd sie an im Zwielichtscheine
Und verdämmert fahl im Spiegel
Und ihr graut vor seiner Reine.
Traumhaft singt ein Knecht im Dunkel
Und sie starrt von Schmerz geschüttelt.
Röte träufelt durch das Dunkel.
Jäh am Tor der Südwind rüttelt.
3
Nächtens übern kahlen Anger
Gaukelt sie in Fieberträumen.
Mürrisch greint der Wind im Anger
Und der Mond lauscht aus den Bäumen.
Balde rings die Sterne bleichen
Und ermattet von Beschwerde
Wächsern ihre Wangen bleichen.
Fäulnis wittert aus der Erde.
Traurig rauscht das Rohr im Tümpel
Und sie friert in sich gekauert.
Fern ein Hahn kräht. Übern Tümpel
Hart und grau der Morgen schauert.
4
In der Schmiede dröhnt der Hammer
Und sie huscht am Tor vorüber.
Glührot schwingt der Knecht den Hammer
Und sie schaut wie tot hinüber.
Wie im Traum trifft sie ein Lachen;
Und sie taumelt in die Schmiede,
Scheu geduckt vor seinem Lachen,
Wie der Hammer hart und rüde.
Hell versprühn im Raum die Funken
Und mit hilfloser Geberde
Hascht sie nach den wilden Funken
Und sie stürzt betäubt zur Erde.
5
Schmächtig hingestreckt im Bette
Wacht sie auf voll süßem Bangen
Und sie sieht ihr schmutzig Bette
Ganz von goldnem Licht verhangen,
Die Reseden dort am Fenster
Und den bläulich hellen Himmel.
Manchmal trägt der Wind ans Fenster
Einer Glocke zag Gebimmel.
Schatten gleiten übers Kissen,
Langsam schlagt die Mittagsstunde
Und sie atmet schwer im Kissen
Und ihr Mund gleicht einer Wunde.
6
Abends schweben blutige Linnen,
Wolken über stummen Wäldern,
Die gehüllt in schwarze Linnen.
Spatzen lärmen auf den Feldern.
Und sie liegt ganz weiß im Dunkel.
Unterm Dach verhaucht ein Girren.
Wie ein Aas in Busch und Dunkel
Fliegen ihren Mund umschwirren.
Traumhaft klingt im braunen Weiler
Nach ein Klang von Tanz und Geigen,
Schwebt ihr Antlitz durch den Weiler,
Weht ihr Haar in kahlen Zweigen.
/originál/