Georg Trakl

Hudba v parku Mirabell

Fontána zpívá. V blankytu

oblaka bíle, hebce żáří.

Vážně a tiše chodí tu

večerním parkem samotáři.

Je mramor předků už jak dým.

A ptáci táhnou do daleka.

Faun hledí zrakem vyhaslým

na stíny, na něž temno čeká.

List rudě padá se stromu

a krouží oknem do světnice.

Svit ohně rozněcuje tmu

a kreslí chmurné klekánice.

Do domu vchází bílý cizí muž.

Pes v suti chodeb stín svůj honí.

Zhasíná služka lampu už,

z tmy se linou sonátové tóny.

/překlad Ludvík Kundera/

Hudba v Mirabell

Kašna si zpívá. Mraky jsou

tak něžně bílé na blankytu.

Rozvážně tiší lidé jdou

večerním parkem v šerosvitu.

Po předcích mramor zesinal.

Do dálek ptáci odlétají.

Faun mrtvým zrakem zadíval

se do stínů, jež do tmy vlají.

Strom rudým listům volnost dal,

oknem se do pokoje snesly.

Uvnitř svit ohně náhle vzplál

a přízraky a běsy kreslí.

Cizinec bílý vchází sem

Služebná tiše lampu zháší.

Pes běží vstříc rozpadlým zdem,

zvuk sonát do noci se snáší.

Musik im Mirabell

Ein Brunnen singt. Die Wolken stehn

Im klaren Blau, die weißen, zarten.

Bedächtig stille Menschen gehn

Am Abend durch den alten Garten.

Der Ahnen Marmor ist ergraut.

Ein Vogelzug streift in die Weiten.

Ein Faun mit toten Augen schaut

Nach Schatten, die ins Dunkel gleiten.

Das Laub fällt rot vom alten Baum

Und kreist herein durchs offne Fenster.

Ein Feuerschein glüht auf im Raum

Und malet trübe Angstgespenster.

Ein weißer Fremdling tritt ins Haus.

Ein Hund stürzt durch verfallene Gänge.

Die Magd löscht eine Lampe aus,

Das Ohr hört nachts Sonatenklänge.

/originál/