Georg Trakl
Grodek
Další básně od Georga Trakla ZDE
Grodek
Vpodvečer znějí smrtícími zbraněmi
podzimní lesy, zlaté roviny
a modrá jezera, nad nimi chmurněji
se kutálí slunce; noc obestírá
umírající válečníky, divoký nářek
jejich roztříštěných úst.
Ale tiše se shromažďují ve vrbinách
rudá mračna, v nichž bydlí hněvivý bůh,
prolitá krev, měsíčný chlad;
všechny cesty vedou k černému zániku.
Pod zlatým větvovím noci a hvězd
sestřin stín se potácí mlčícím hájem,
aby pozdravil duchy hrdinů, zkrvavené hlavy;
a v rákosí tiše znějí hluboké flétny podzimu.
Ó hrdější smutku! vy kovové oltáře,
mohutná bolest živí dnes horký plamen ducha,
nenarozené vnuky.
/překlad Ludvík Kundera/
Grodek
Navečer znějí podzimní lesy
zbraněmi smrtícími, zlaté pláně
a jezera modrá, nad nimi slunce
chmurno se kotálí; obmyká noc
umírající bojovníky, divoký nářek
jejich prolomených úst.
Ale tichounce se shromažďuje dole na pastvinách
rudým mračnem, v němž dlí rozhorlený Bůh,
krev prolitá, měsíčný chládek;
všecky ulice ústí v černé trouchnivění
pod zlatým větvovím noci a hvězd.
Potácí se sestřin stín mlčícím hájem,
aby pozdravil duchy chrabrých, krvácející hlavy;
a zticha znějí v rákosině tmavé flétny podzimu.
Ó hrdšího smutku! Ó vy spěžové oltáře,
horký plamen ducha živen dnes mohutnou bolestí,
vnuky nenarozenými.
/překlad Bohuslav Reynek/
Grodek
Navečer znějí podzimní lesy
smrtícími zbraněmi, zlaté roviny
a modrá jezera, nad nimi se valí
temněji slunce; noc v objetí svírá
umírající válečníky, divoký nářek
jejich rozbitých úst.
Však tiše kupí se ve vrbách
rudá mračna, v nichž přebývá rozezlený bůh,
prolitá krev, měsíčný chlad;
všechny cesty ústí do černé zkázy.
Pod zlatým větvovím noci a hvězd
stín sestry blíží se mlčenlivým hájem
pozdravit duchy hrdinů, krvácející hlavy;
a tiše v rákosí znějí temné flétny podzimu.
Ó hrdější smutku! vy oltáře z kovu,
horoucí plamen ducha živí dnes mocná bolest,
nenarození vnuci.
/překlad Radek Malý/
Grodek
Am Abend tönen die herbstlichen Wälder
Von tötlichen Waffen, die goldnen Ebenen
Und blauen Seen, darüber die Sonne
Düster hinrollt; umfängt die Nacht
Sterbende Krieger, die wilde Klage
Ihrer zerbrochenen Münder.
Doch stille sammelt im Weidengrund
Rotes Gewölk, darin ein zürnender Gott wohnt,
Das vergossne Blut sich, mondne Kühle;
Alle Straßen münden in schwarze Verwesung.
Unter goldnem Gezweig der Nacht und Sternen
Es schwankt der Schwester Schatten durch den schweigenden Hain,
Zu grüßen die Geister der Helden, die blutenden Häupter;
Und leise tönen im Rohr die dunkeln Flöten des Herbstes.
O stolzere Trauer! ihr ehernen Altäre,
Die heiße Flamme des Geistes nährt heute ein gewaltiger Schmerz,
Die ungebornen Enkel.
/originál/