Georg Trakl
Chlapci Elisovi // An den Knaben Elis
Další básně od Georga Trakla ZDE
Chlapci Elisovi
Elisi, když volá v černém lese kos,
je to tvůj zánik.
Tvé rty pijí chlad modrého skalního pramene.
Když tvoje čelo tiše krvácí,
zanech prastarých legend
a temného věštění z ptačího letu.
Ty však jdeš měkkými kroky do noci,
v níž visí plno purpurových hroznů,
a v modru krásněji rozvíráš náruč.
Kam padne tvůj měsíčný zrak,
tam zazní trnitý keř.
Ó Elisi, jak dávno jsi zemřel.
Tvé tělo je hyacint,
do něhož mnich noří voskové prsty.
Naše mlčení je černá sluj,
z níž někdy vylézá tiché zvíře
a zvolna klopí svá těžká víčka.
Na tvoje spánky kane černá rosa,
poslední zlato rozpadlých hvězd.
/překlad Ludvík Kundera/
Chlapci Elisovi
Elise, zvolá-li v černém lese kos,
toť tvoje zkáza.
Rtové tví pijí chlad modrého pramene ze skály.
Zanech, krvácí-li potichu tvé čelo,
pradávných legend
a temného výkladu z drah ptačího letu.
Ty však béřeš se tichými kroky do noci,
jež ověšena všecička jest hrozny purpurovými,
a krásně rozvíráš náručí v modro.
Keř trní oznívá,
kde měsíčné tvé oči prodlejí.
Ó, jak dlouho tys mrtev, Elise.
Tělo tvé jest hyacint,
v který mnich stápí voskové prsty.
Černá jeskyně jest naše mlčení,
z níž občas vychází sladké zvíře
a pomalu klopí těžká víčka.
Na tvé spánky kane černá rosa,
poslední zlato rozpadlých hvězd.
/překlad Bohuslav Reynek/
Chlapci Elisovi
Elisi, když v černém lese volá kos,
to je tvůj zánik.
Tvé rty pijí chlad modrého skalního pramene.
Snášej, když tiše krvácí tvé čelo
prastaré legendy
a temná znamení ptačího letu.
Ty však odcházíš měkkými kroky do noci,
jež visí plna purpurových hroznů,
a v modři krásněji svou náruč rozvíráš.
Trnité křoví zaznívá,
kam padne tvůj měsíční zrak.
Ó, jak dávno jsi umřel, Elisi.
Tvé tělo je hyacint,
do nějž mnich noří voskové prsty.
Černou slují je naše mlčení,
z níž občas vystupuje tiché zvíře
a zvolna sklápí těžká víčka.
Na tvé spánky kane černá rosa,
poslední zlato rozpadlých hvězd.
/překlad Radek Malý/
An den Knaben Elis
Elis, wenn die Amsel im schwarzen Wald ruft,
Dieses ist dein Untergang.
Deine Lippen trinken die Kühle des blauen Felsenquells.
Laß, wenn deine Stirne leise blutet
Uralte Legenden
Und dunkle Deutung des Vogelflugs.
Du aber gehst mit weichen Schritten in die Nacht
Die voll purpurner Trauben hängt
Und du regst die Arme schöner im Blau.
Ein Dornenbusch tönt,
Wo deine mondenen Augen sind.
O, wie lange bist, Elis, du verstorben.
Dein Leib ist eine Hyazinthe,
In die ein Mönch die wächsernen Finger taucht.
Eine schwarze Höhle ist unser Schweigen,
Daraus bisweilen ein sanftes Tier tritt
Und langsam die schweren Lider senkt.
Auf deine Schläfen tropft schwarzer Tau,
Das letzte Gold verfallener Sterne.
/originál/