Friedrich Schiller

Rukavička

Už před svým Ivincem proti mříži,

čekaje na hry, jež se blíží,

král František je usazen.

Kol něho mocní jeho státu

a na balkoně rozmlouvá tu

v půvabném kruhu výkvět žen.

Na pokyn prstu země pána

otevírá se velká brána

a z ní, rozvážně zvolniv spěch,

lev dovnitř vběh

a zírá něm

kolkolem

a dlouze zívá,

vlaje mu hříva,

prohne se rázem

a lehne na zem.

Král nový pokyn dá sem,

tu jiná brána s třeskotem

se rozletí

a odtud ven

jediným odrazem

hned tygr vyletí.

A lva v ohradě uviděv,

vyrazí řev

a vztekle tam i sem

v zem bije ocasem

a jazyk vyplazen

obchází stále

pouštního krále,

zuřivě vrčí

a pak se skrčí

opodál na zem.

Král nový pokyn dá sem,

tu z dvojích dvířek najednou

dva levharti ven vyběhnou

a s bojovností, jež v nich hrá,

se vrhnou na tygra;

ten odrazí je pružným tělem.

Tu rozlehne se řev,

vše ztichne - to se vztyčil lev

a kolem v kruhu

po krvi druhů

prahnou tu oči strašlivých šelem.

Tu rukavička na balkoně

vypadne náhle z krásné dlaně

a dole mezi dravou zvěří

vprostřed leží.

Rytíře Delorges se posměšně pak

ptá slečny Kunhuty hlas:

"Máte mě, rytíři, stále rád tak,

jak jste mi přísahal znovu a zas?

Nuž, rukavičku přineste mně!"

Tu rytíř ukloní se němě

a spěšně dolů bez námitky

jedné se pevným krokem odebéře,

tam klidně z klubka líté sběře

odvážnou rukou rukavičku zvedne.

I užaslí a vylekaní

zří na to rytíři i vzácné paní,

on si však klidně cestu nazpět klestí.

Z všech úst teď zní tu "Bravo!" pohnutě

a sladkou něhu, která věští

rytíři jeho blízké štěstí,

Ize čísti v zraku Kunhutě.

On jí však hodí rukavičku v klín:

"O váš dík, dámo, nestojím!"

a odchází v té minutě.

/překlad J. Vaněk - Balady (2005)/

Rukavička

Blíž zahrady lvů seděl,

by v šelem zápas hleděl,

král František,

a kol něho baroni říše

a s výše pavlánu v pýše

zřel paní spanilý vděk.

Král prstem znamení dává,

klec letí dokořán tmavá,

a v okruh vstoupí rozvážně lev.

Ni slabý řev…

jen patří všem

v tvář něm,

a zívá, sivou

pak potřásá hřívou,

své hnáty líné

pak v klubko svine.

Král tu poznovu kyne.

Tu otevře se již

mříž druhých vrat,

z nich běží blíž

ve divém trysku,

hle, tygr (zlý vpád!);

jak vidí, že tu jest lev,

spustí řev,

pak ohonem buch,

opsal hrozný jím kruh,

sek' jazykem; v písku

kruhem plachý tíh',

lva obchází tich

zlobně skuče,

pak po straně mruče,

své údy svine.

Král zas poznovu kyne.

Tu dvakrát otevřen vychrlil dům

dva leopardy, vznik ruch a šum…

ti vrhnou se v zuřivém chtíči svém

hned na tygra sem,

ten chytí je v svoje zuřivé tlapy —

s řevem se lev tu zdvih',

vztyčil se, každý ztich,

a do kola, hle,

vražd chtíčem zlé

kočky tyto lehnout si kvapí.

Rukavička, kde pavlánu sloup,

se smekla v tom z ručky v hloub,

upadla mezi oba dva,

tygra a lva.

Na to k rytíři Delorges se s pošklebkem

Kunhuta sličná točí v ráz:

"Když láskou jste zaplál tak v srdci svém,

jak přísaháte v každý čas,

zvedněte rukavičku hned."

Dal se rytíř tu v rychlý let;

do klece vstoupí strašlivě, šeré,

a v kroku pevném

v těch potvor středu stoje hněvném

pravicí smělou svou kořist bere.

S úžasem, hrůzou vše se sklání,

vidí to rytíři i ctné paní.

Kořist svou on poklidně přináší zpět,

tu zaznívá chvála všech mu sborem,

Kunhuty zvláště něžný hled

blízký slibuje štěstí květ —

jej vítá ona jata skorem,

jí rukavičku vmeť v obličej:

"Ten dík, dámo? Nechte si jej!"

Pak jí před celým zřek' se dvorem.

/překlad J. Vrchlický - Píseň o zvonu a jiné básně (1924)/

Rukavička

V aréně u svého lvince,

po boku malého prince,

král František holdoval hrám.

Kolem výkvět Francouzů

a na vysokém ochozu

kruh spanilých dvorních dam.

Král pokynul, a již

se zvedá mříž

a ve střehu, přikrčený,

lev vbíhá do arény,

rozhlédne se

a dlouze zívá,

hříva se mu třese,

protáhne se

a ulehne.

Král opět kývá,

tu z druhé brány vyběhne

tygr: jen spatří lva,

zařve a již se k němu žene,

bije ocasem doprava doleva,

a krev v bělmu

a tesáky vyceněné,

bázlivě obchází šelmu,

až s vrčením uléhá stranou.

Král kyne potřetí.

Dvojí bránou

dva levharti proletí

a po boji hladoví

vrhnou se k tygrovi.

Chytli se do křížku: pojednou

zazní lví řev

a šelmy, větřící horkou krev,

v pokorném kruhu usednou.

Tu panně spanilého líčka

z altánku spadla rukavička

mezi tygra a lva.

Panna Kunhuta vyzývá

rytíře Delorgese: "Nuže, pane,

když srdce vaše pro mne plane,

jak stokrát odpřísahal jste,

na důkaz mi ji přinesete."

A rytíř, muž neohrožený,

s divokým srdcem a tvrdým čelem,

vbíhá do strašné arény,

do samého středu šelem.

Jasní páni a jasné paní

hrůzou nedýchají ani.

A již se bez úhony vrací!

Steré bravo! zaburácí

a ejhle, panna Kunhuta

jej vítá, rázem pohnuta,

v pohledu mnohoslibné ano

a něhu dojemnou.

Leč rukavičku pojednou

v úleku vrátí: "Nuže, panno,

vás o dík neprosím se, žel."

A v okamžiku odešel.

/překlad Luděk Kubišta - Óda na radost (1980)/

Der  Handschuh

Vor seinem Löwengarten,

Das Kampfspiel zu erwarten,

Saß König Franz,

Und um ihn die Großen der Krone,

Und rings auf hohem Balkone

Die Damen in schönem Kranz.

Und wie er winkt mit dem Finger,

Auftut sich der weite Zwinger,

Und hinein mit bedächtigem Schritt

Ein Löwe tritt

Und sieht sich stumm

Rings um,

Mit langem Gähnen,

Und schüttelt die Mähnen

Und streckt die Glieder

Und legt sich nieder.

Und der König winkt wieder,

Da öffnet sich behend

Ein zweites Tor,

Daraus rennt

Mit wildem Sprunge

Ein Tiger hervor,

Wie der den Löwen erschaut,

Brüllt er laut,

Schlägt mit dem Schweif

Einen furchtbaren Reif,

Und recket die Zunge,

Und im Kreise scheu

Umgeht er den Leu

Grimmig schnurrend,

Drauf streckt er sich murrend

Zur Seite nieder.

Und der König winkt wieder;

Da speit das doppelt geöffnete Haus

Zwei Leoparden auf einmal aus,

Die stürzen mit mutiger Kampfbegier

Auf das Tigertier,

Das packt sie mit seinen grimmigen Tatzen,

Und der Leu mit Gebrüll

Richtet sich auf, da wirds still;

Und herum im Kreis,

Von Mordsucht heiß,

Lagern sich die greulichen Katzen.

Da fällt von des Altans Rand

Ein Handschuh von schöner Hand

Zwischen den Tiger und den Leun

Mitten hinein.

Und zu Ritter Delorges spottender Weis

Wendet sich Fräulein Kunigund:

"Herr Ritter, ist Eure Lieb so heiß,

Wie Ihr mirs schwört zu jeder Stund,

Ei, so hebt mir den Handschuh auf."

Und der Ritter in schnellem Lauf

Steigt hinab in den furchtbarn Zwinger

Mit festem Schritte,

Und aus der Ungeheuer Mitte

Nimmt er den Handschuh mit keckem Finger.

Und mit Erstaunen und mit Grauen

Sehens die Ritter und Edelfrauen,

Und gelassen bringt er den Handschuh zurück,

Da schallt ihm sein Lob aus jedem Munde,

Aber mit zärtlichem Liebesblick -

Er verheißt ihm sein nahes Glück -

Empfängt ihn Fräulein Kunigunde.

Und er wirft ihr den Handschuh ins Gesicht:

"Den Dank, Dame, begehr ich nicht",

Und verläßt sie zur selben Stunde.

/originál/