Friedrich Schiller
Potápěč // Der Taucher
Další básně od Friedricha Schillera ZDE
Potápěč
"Kdo z vás, ať rytíř či panoš jen,
se odváží v tuto hloub?
Zlatý pohár házím do mořských pěn,
už strhl ho do hlubin černý proud.
Kdo se s tím pohárem nazpět vrátí,
ten smí si jej nechat, svým ho dál zváti."
To prohlásí a už shazuje král
z té skály, jež strmě ční
zde v širou nekonečnou mořskou dál,
svůj pohár tam, kde Charybdy řev zní.
"Kdo z vás je tím hrdinou nad hrdiny,
jenž pro něj teď skočí do hlubiny?"
Všichni mlčí a nepohlédnou naň,
jen sklání své hlavy níž,
dolů se dívají v mořskou pláň
a nikdo z nich netouží získat číš.
Král k nim potřetí za sebou dotaz vznáší:
To nikdo se dolů neodváží?"
Leč všichni kol stále mlčí jen,
až panoš jeden, co tam byl,
se z houfu pážat prodral ven
a plášť s opaskem k zemi odhodil.
A z mužů i žen kolem nikdo není,
kdo by na hocha nehleděl v okouzlení.
Když stoupne si na sám okraj skal,
tu vidí dolů nakloněn,
jak masy vod, jež spolykal,
Charybdin chřtán teď vyplivuje ven
a ty, jak když temně na dně tam hřímá,
se zpěněny řítí ven z temného klína.
Moře hučí a syčí a vzpíná se jen,
jak by oheň se s vodou tam pral,
vzhůru k nebi stříkají chuchvalce pěn
a vodní spousty se valí dál
a nové vlny se bez konce tvoří,
jak moře když dáti chce život moři.
Leč přece jen utichlo běsnění vod
a v nich otvor černý zel
jako do hlubin vedoucí vchod,
bezedný - chodba jak do pekel
a vlny bouřící přívalem hnány
jsou dolů v vířící trychtýř vtahovány.
Rychle, než se příboj vrátí sem,
už Bohu se poručí,
výkřik zděšený zazní teď zástupem
a vír strhl ho do svého náručí;
v mořské propasti zmizelo smělé páže,
z hlubin se více už neukáže.
Tu ticho se rozklene nad mořem,
pouze z hlubiny hukot sem zní
a od úst k ústům je slyšet sem:
"Šťastnou cestu, hochu statečný!"
a více a víc to z jícnu kvílí,
všichni okolo čekají stísněně chvíli.
I kdybys snad v sázku korunu dal
a řek: "Kdo ji vynese ven,
smí nositi ji a býti král,"
já bych odmítl vzít si ji přece jen.
Co v mořské hloubce na dně skryto leží,
lidská bytost nám dokáže odhalit stěží.
Vír mnohé lodi už osudný byl,
když strhl ji dolů v svůj chřtán
a jen zlomený stožár či lodní kýl
čněl z vodního hrobu z ní nad mořskou pláň.
A jasněji, jako když bouře skučí,
slyšíš, jak to tu blíž a blíže hučí.
Moře hučí a syčí a vzpíná se jen,
jak by oheň se s vodou tam pral,
vzhůru k nebi stříkají chuchvalce pěn
a vlna na vlnu se tlačí dál
a jako když bouře v daleku hřímá,
se s řevem řítí z temného klína.
A hle, v dáli kdosi z moře se ven
teď bělavý vynořil,
holá ramena, nahá to paže je jen,
s živlem zápasí z posledních zbylých mu sil.
To on je a levou ruku výše
k pozdravu zvedá, v ní zlatá je číše.
A nadech se dlouze, popadal dech,
zdravil radostně sluneční svit
a kolkolem byl úlevný slyšet vzdech:
"Je živ, přece stihl se navrátit.
Z vodního hrobu, z pekla, v němž končí žití,
uměl se vyprostit, život si zachrániti."
Tu je, s jásotem hrne se k chlapci dav blíž,
ten už králi úctu svou vzdal
a kleče podal mu zlatou číš.
Král pak líbezné dceři své pokyn dal,
ta vínem hned po kraj číš naplňuje,
chlapec pozvedne oči a vypravuje:
"Král dlouho ať žije a ty se těš,
komu domovem tento je svět!
Tam dole vládne jen hrůza, děs,
bohy vždycky varuj se pokoušet.
Nechtěj nikdy, nikdy, ach, vyzvědět mocí,
co že na dně tam skrývají temnou nocí.
Jak blesk mě hned příval dolů strh -
tu pojednou z otvoru skal
dravý proud se zběsile proti mně vrh
a zdvojenou silou mě v náruč svou vzal,
jak dětskou káčou pak točil mnou chvíli,
vzepřít se kroužení neměl jsem síly.
Mé volání Bůh však vyslyšel,
když v nouzi jsem nejvyšší byl,
skalní útes ze dna tam moře čněl,
na něm jsem se hned rukama zachytil.
Tam též uvízla v korálech trochu jen níže,
když padala ke dnu, králova číše.
A v bezednu, v němž by horu skryl,
tam pode mnou temný hrob zel
a v tichu, jímž obklopen jsem byl,
já hrůzy pln na dně jsem uviděl
mloky, draky, příšery různé a saně,
jak dole tam rejdí jak v pekla chřtáně.
Tu v tmě se hemžili, obludná směs,
a do klubka svíjeli tam,
zde rejnok a netvor, co budí děs,
kladivoun podobný příšerám,
a zuby hrozivě, z vody se noře,
na mě vycenil žralok, hyena moře.
A zde visel jsem, s hrůzou si vědomý byl,
lidská pomoc že nepřijde tam,
v světě bez citu, sám že tvor s citem jsem zbyl,
v té pustině hrozné a zcela sám,
tam dole, kde lidský hlas slyšet není,
v říši netvorů, v hrozném tom osamění.
Tím sklíčen byl jsem, když k útesu
netvor blížil se o stu chapadlech,
chtěl chňapnout po mně, já však v úděsu
větve pustil se zachycené v korálech;
vtom vír už mě popadl divě jak třtinu,
pro mě naštěstí vynes mě nad hladinu."
Král naslouchá velice udiven
a řekne: "Tvá je ta číš,
i prsten s nádherným kamenem
si též ode mne ponechat smíš,
když znovu to zkusíš a zjistíš mi to,
co je tam dole v moři na samém dně skryto."
To slyšela dcera, v níž zvítězil cit,
otce lichotně prosila už:
"Ach, zanechte hříček těch, nechte ho být,
on vám přece dokázal, kdo je to muž,
když něco vám ovládnout choutky své brání,
nechť svoji teď statečnost prokáží páni."
Král však vezme do ruky pohár ten,
mrští do moře, do víru jím:
"Když najdeš jej, znovu se vynoříš ven,
pak staneš se předním hned rytířem mým
a souhlas dám, by mohla chotí tvou býti
ta, jež s tebou takový soucit teď cítí."
Síla vstoupí hned do něho, zapudí strach,
smělou odvahou jiskří mu zrak,
vidí, dívčinu tvář že teď pokrývá nach,
že zbledla a v mrákotách padla pak,
a cítí, že chce ji mít, získat ji musí,
i kdyby zemřít měl, přec že to zkusí.
Je slyšet už příboj, jak vrací se zpět,
zdálky hlásí ho dunivý hřmot -
a každý jen na moře dívá se teď:
Tam valí se ohromné spousty vod,
vše hučí tam, klesá, vzhůru dme se,
leč hocha zpět nepřinese.
/překlad J. Vaněk - Balady (2005)/
Potápěč
"Kdože z vás, rytíři mí a pážata,
vrhne se v mořský chřtán?
Do hlubin házím pohár ze zlata,
hle, jícen pod námi dokořán.
Kdo pohár vynese z vodních strží,
do smrti v odměnu nechť jej drží."
Tak vybízí král svůj doprovod
a vrhá královský dar
z ostrohu do divokých vod,
v nichž Charybda skrývá vírný spár.
"Kdo je ten smělý," znova se táži,
s neskromným srdcem a silnou paží!"
Družina pážat i rytíři
však mlčí a tají dech:
zpěněné sicilské moře zří,
jež skaliskem třese v základech.
Tu potřetí slova krále slyší:
"Což nikdo nestojí o zlatou číši?"
Srdnatý panoš pojednou
vystoupil z tichých řad,
s tváří mírnou a pohlednou.
Již odepjal pás a rozepíná šat.
V úžasu hledí naň jasní páni
a s obdivem vzhlížejí vzácné paní.
Jinoch se nachýlil nad propast,
zrak upřený do temných vod:
Charybda otvírá svou past,
valy vln metajíc o překot,
polyká je a vyplivuje
s hromovým řevem z mořské sluje.
A bije a bouří, ryk a šum,
a dáví z hloubi dna,
chrlí páru až k nebesům,
nesmířitelná, nezkrotná,
jako by planouc v ohnivé bóře
rodila z lůna nové moře.
Leč přece: příboj ustává.
Již hrozí z bílých pěn
průrva, černá a mokvavá,
jako vstup do pekelných stěn.
Vlny se hroutí, vtaženy rázem
do víru, vroucího pod skalním srázem.
A rychle, než příboj se navrátí,
hoch vzhlédne k obloze,
a jakoby stržen závraťí,
zoufalé odhodlán vrhne se
do rozšklebeného požeráku
a navždy, zdá se, mizí zraku.
Tu mrtvý klid se rozhostí.
Jen vír vře jako dřív.
I volá družina v úzkosti:
"Jinochu zmužilý, vrat se živ!"
A čím dál temněji hučí vlny
a všichni již pozbývají víry.
Kdyby kdo korunu s hlavy sňal
a hodiv ji do vln děl:
"Kdo mi ji přinese, sám buď král!"
přece odměnu bych ožežel.
Co v hloubi leží světu skryto,
živoucí svědek nepoví to.
Jat vírem, na dno se potopil
člun mnohý, mnohá loď:
nad vodou trčí rozbitý kýl.
Zkus tedy, z hrobu je vysvoboď!
…A čím dál jasněji hlubina zvučí,
ozvěnou bouře vyje a hučí.
A bije a běsní, ryk a šum,
a dáví z hloubi dna,
chrlíc páru až k nebesům.
Nesmiřitelná, nezkrotná,
polyká příval a vyplivuje
s hromovým řevem z mořské sluje.
Však hle, jícen se otvírá.
A se skály zástup zřel
paži, jež do vln zabírá,
i napjatou šíji, labutí běl:
toť on! Již upírá zraky k výši,
vesele mávaje zlatou číší.
Dýchá zhluboka, z plných plic
a zdraví nebeský jas.
Družina jásá, volajíc:
"Je živ! Vrací se mezi nás!
Překonal moře a jeho zlobu,
unikl nejhlubšímu hrobu."
Hoch přichází: poklekl před králem,
vzdal úctu vladaři
a vztáhl ruku s pokálem.
Král pokynul. Úsměv na tváři,
spanilá dcera plní číši
lahodným vínem. A všichni slyší:
"Dlouhý věk vládci! A blažen žij,
kdo dýcháš čirý vzduch!
Smrtelný člověk nechť nebáží
spatřit, co do tmy ukryl Bůh,
nechť prodlévá v míru na své souši
a přízeň bohů nepokouší.
Vír strhl mne v hlubinu: proti mně
se valil divý proud,
jejž vyvrhla vodní jeskyně.
Nedávaje mi vydechnout,
mohutný dvojí tlak mě svíral
a vynášel do závratných spirál.
Tu Bůh, k němuž jsem v úděsu
pozvedl slabý hlas,
obrátil zrak můj k útesu.
I přilnul jsem na podmořský sráz
a na korálech spatřil — číši,
jež uvázla nad bezednou říší.
Pode mnou nesmírný prostor zel,
ponořen v rudou tmu.
Zvuk jediný jsem neslyšel,
oko však zřelo pokradmu,
jak plovou v pekelném požeráku
houfy salamandrů a draků.
Hluboko pod mořskou hladinou,
tam v černé směsici
plul ohyzdný, obrovský kladivoun
i rejnok, hrůzně se ježící,
a žralok, hyena vod, cenil zuby,
vida mne spěti do záhuby.
Tak zíral jsem do hlubinných nor,
jat děsem, sám a sám,
uprostřed přízraků živý tvor,
všanc daný mrtvým pustinám,
vzdálen všech zvuků lidské řeči
a blízek sterému nebezpečí.
Vtom netvor se sty chapadly
mi hrozí, již nablízku.
Němému strachu propadlý,
dav sbohem spásnému skalisku,
vzdávám se víru. A s rychlostí mluna
mě vynesl z mrákotného lůna."
Král s podivem slyší hrozný děj,
však plavci dí: "Tvé rty
nechť pijí z číše, a darem měj
i prsten zdobený démanty,
potopíš-li se na dno samo
a zjevíš mi, co ti bude známo."
Tu úzkost dolehla na dceru,
i praví, tlumíc tón:
"Skoncujte, otče, krutou hru!
Kdo v světě vykoná, co on?
A chce-li mít srdce, po čem baží,
ať páže zahanbí rytíři vaši."
Král vzplanul: popadl zlatou číš
a mrštil ji v mořskou sluj.
"Když mi ji znovu vylovíš,
věz: budeš první rytíř můj
a s návratem — slibuji ti svatě —
obejmeš tu, jež prosí za tě."
Hoch, nebeskou mocí náhle jat,
v pohledu smělý vznět,
zří stvoření sličné se zardívat
a blednout a v mdlobě se potácet,
i nemešká: prahna po odměně,
záhy již mizí v chladné pěně.
Zas vrhá se příboj k útesu,
zas vody se divě dmou.
A ona čeká, bez hlesu.
Vlny se lámou, vlny jdou,
padají v hloub a rostou z hloubi,
však s jinochem žádná ji nezasnoubí.
/překlad L. Kubišta - Spisy Friedricha Schillera - svazek třetí (1963)/
Der Taucher
"Wer wagt es, Rittersmann oder Knapp,
Zu tauchen in diesen Schlund?
Einen goldnen Becher werf ich hinab,
Verschlungen schon hat ihn der schwarze Mund.
Wer mir den Becher kann wieder zeigen,
Er mag ihn behalten, er ist sein eigen."
Der König spricht es und wirft von der Höh
Der Klippe, die schroff und steil
Hinaushängt in die unendliche See,
Den Becher in der Charybde Geheul.
"Wer ist der Beherzte, ich frage wieder,
Zu tauchen in diese Tiefe nieder?"
Und die Ritter, die Knappen um ihn her
Vernehmen's und schweigen still,
Sehen hinab in das wilde Meer,
Und keiner den Becher gewinnen will.
Und der König zum dritten Mal wieder fraget:
"Ist keiner, der sich hinunter waget?"
Doch alles noch stumm bleibt wie zuvor,
Und ein Edelknecht, sanft und keck,
Tritt aus der Knappen zagendem Chor,
Und den Gürtel wirft er, den Mantel weg,
Und alle die Männer umher und Frauen
Auf den herrlichen Jüngling verwundert schauen.
Und wie er tritt an des Felsen Hang
Und blickt in den Schlund hinab,
Die Wasser, die sie hinunterschlang,
Die Charybde jetzt brüllend wiedergab,
Und wie mit des fernen Donners Getose
Entstürzen sie schäumend dem finstern Schoße.
Und es wallet und siedet und brauset und zischt,
Wie wenn Wasser mit Feuer sich mengt,
Bis zum Himmel spritzet der dampfende Gischt,
Und Flut auf Flut sich ohn Ende drängt,
Und will sich nimmer erschöpfen und leeren,
Als wollte das Meer noch ein Meer gebären.
Doch endlich, da legt sich die wilde Gewalt,
Und schwarz aus dem weißen Schaum
Klafft hinunter ein gähnender Spalt,
Grundlos, als ging's in den Höllenraum,
Und reißend sieht man die brandenden Wogen
Hinab in den strudelnden Trichter gezogen.
Jetzt schnell, eh die Brandung wiederkehrt,
Der Jüngling sich Gott befiehlt,
Und - ein Schrei des Entsetzens wird rings gehört,
Und schon hat ihn der Wirbel hinweggespült,
Und geheimnisvoll über dem kühnen Schwimmer
Schließt sich der Rachen, er zeigt sich nimmer.
Und stille wird's über dem Wasserschlund,
In der Tiefe nur brauset es hohl,
Und bebend hört man von Mund zu Mund:
"Hochherziger Jüngling, fahre wohl!"
Und hohler und hohler hört man's heulen,
Und es harrt noch mit bangem, mit schrecklichem Weilen.
Und wärfst du die Krone selber hinein
Uns sprächst: Wer mir bringet die Kron,
Er soll sie tragen und König sein -
Mich gelüstete nicht nach dem teuren Lohn.
Was die heulende Tiefe da unter verhehle,
Das erzählt keine lebende glückliche Seele.
Wohl manches Fahrzeug, vom Strudel gefasst,
Schoß jäh in die Tiefe hinab,
Doch zerschmettert nur rangen sich Kiel und Mast,
Hervor aus dem alles verschlingenden Grab.-
Und heller und heller, wie Sturmes Sausen,
Hört man's näher und immer näher brausen.
Und es wallet und siedet und brauset und zischt,
Wie wenn Wasser mit Feuer sich mengt,
Bis zum Himmel spritzet der dampfende Gischt,
Und Well auf Well sich ohn Ende drängt,
Und wie mit des fernen Donners Getose
Entstürzt es brüllend dem finstern Schoße.
Und sieh! aus dem finster flutenden Schoß,
Da hebet sich's schwanenweiß,
Und ein Arm und ein glänzender Nacken wird bloß,
Und es rudert mit Kraft und mit emsigem Fleiß,
Und er ist's, und hoch in seiner Linken
Schwingt er den Becher mit freudigem Winken.
Und atmete lang und atmete tief
Und begrüßte das himmlische Licht.
Mit Frohlocken es einer dem andern rief:
"Er lebt! Er ist da! Es behielt ihn nicht!
Aus dem Grab, aus der strudelnden Wasserhöhle
Hat der Brave gerettet die lebende Seele."
Und er kommt, es umringt ihn die jubelnde Schar,
Zu des Königs Füßen er sinkt,
Den Becher reicht er ihm kniend dar,
Und der König der lieblichen Tochter winkt,
Die füllt ihn mit funkelndem Wein bis zum Rande,
Und der Jüngling sich also zum König wandte:
"Lange lebe der König! Es freue sich,
Wer da atmet im rosigten Licht!
Da unten aber ist's fürchterlich,
Und der Mensch versuche die Götter nicht
Und begehre nimmer und nimmer zu schauen,
Was sie gnädig bedeckten mit Nacht und Grauen.
Es riß mich hinunter blitzesschnell -
Da stürzt mir aus felsigtem Schacht
Wildflutend entgegen ein reißender Quell:
Mich packte des Doppelstroms wütende macht,
Und wie einen Kreisel mit schwindendelm Drehen
Trieb mich's um, ich konnte nicht widerstehen.
Da zeigte mir Gott, zu dem ich rief
In der höchsten schrecklichen Not,
Aus der Tiefe ragend ein Felsenriff,
Das erfasst ich behänd und entrann dem Tod -
Und da hing auch der Becher an spitzen Korallen,
Sonst wär er ins Bodenlose gefallen.
Denn unter mir lag's noch, bergetief,
In purpurner Finsternis da,
Und ob's hier dem Ohre gleich ewig schlief,
Das Auge mit Schaudern hinuntersah,
Wie's von Salamandern und Molchen und Drachen
Sich regt' in dem furchtbaren Höllenrachen.
Schwarz wimmelten da, in grausem Gemisch,
Zu scheußlichen Klumpen geballt,
Der stachligte Roche, der Klippenfisch,
Des Hammers gräuliche Ungestalt,
Und dräuend wies mir die grimmigen Zähne
Der entsetzliche Hai, des Meeres Hyäne.
Und da hing ich und war's mit Grausen bewusst
Von der menschlichen Hilfe so weit,
Unter Larven die einzige fühlende Brust,
Allein in der grässlichen Einsamkeit,
Tief unter dem Schall der menschlichen Rede
Bei den Ungeheuern der traurigen Öde.
Und schaudernd dacht ich's, da kroch's heran,
Regte hundert Gelenke zugleich,
Will schnappen nach mir - in des Schreckens Wahn
Lass ich los der Koralle umklammerten Zweig;
Gleich fasst mich der Strudel mit rasendem Toben,
Doch es war mir zum Heil, er riss mich nach oben."
Der König darob sich verwundert schier
Und spricht: "Der Becher ist dein,
Und diesen Ring noch bestimm ich dir,
Geschmückt mit dem köstlichsten Edelgestein,
Versucht du's noch einmal und bringt mir Kunde,
Was du sahst auf des Meeres tiefunterstem Grunde."
Das hörte die Tochter mit weichem Gefühl,
Und mit schmeichelndem Munde sie fleht:
"Lasst, Vater, genug sein das grausame Spiel!
Er hat Euch bestanden, was keiner besteht,
Und könnt Ihr des Herzens Gelüsten nicht zähmen,
So mögen die Ritter den Knappen beschämen."
Drauf der König greift nach dem Becher schnell,
In den Strudel ihn schleudert hinein:
"Und schaffst du den Becher mir wieder zur Stell,
So sollst du der trefflichste Ritter mir sein
Und sollst sie als Ehegemahl heut noch umarmen,
Die jetzt für dich bittet mit zartem Erbarmen."
Da ergreift's ihm die Seele mit Himmelsgewalt,
Und es blitzt aus den Augen ihm kühn,
Und er siehet erröten die schöne Gestalt
Und sieht sie erbleichen und sinken hin -
Da treibt's ihn, den köstlichen Preis zu erwerben,
Und stürzt hinunter auf Leben und Sterben.
Wohl hört man die Brandung, wohl kehrt sie zurück,
Sie verkündigt der donnernde Schall -
Da bückt sich's hinunter mit liebendem Blick:
Es kommen, es kommen die Wasser all,
Sie rauschen herauf, sie rauschen nieder,
Den Jüngling bringt keines wieder.
/originál/