Friedrich Schiller
Naděje // Hoffnung
Další básně od Friedricha Schillera ZDE
Naděje
Mluví a sní lidé o příštích dnech,
jež lepší by, šťastnější byly,
a pachtí se, ženou, co stačí jim dech,
k šťastnému zlatému cíli.
Svět stárne a mládne, toť jeho běh,
však naděje zůstává dál v lidských snech.
S nadějí jde člověk životu vstříc,
s ní skotačí v chlapeckém reji,
mladíka přivábí spanilá líc,
hrob starce není hrob její;
až znaven svou poutí opustí svět,
na hrob si zasadí naděje květ.
To není prázdný a šálivý klam,
jenž bláznovi na mysli tane,
srdce to hlasitě zvěstuje nám:
svět pro nás lepším se stane.
A o čem k nám hovoří vnitřní hlas,
nezklame naději, jež dříme v nás.
/překlad M. Bieblová - Óda na radost (1980)/
Hoffnung
Es reden und träumen die Menschen viel
von bessern künftigen Tagen;
nach einem glücklichen, goldenen Ziel
sieht man sie rennen und jagen.
Die Welt wird alt und wird wieder jung,
doch der Mensch hofft immer Verbesserung.
Die Hoffnung führt ihn ins Leben ein,
sie umflattert den fröhlichen Knaben,
den Jüngling locket ihr Zauberschein,
sie wird mit dem Greis nicht begraben;
denn beschließt er im Grabe den müden Lauf,
noch am Grabe pflanzt er – die Hoffnung auf.
Es ist kein leerer, schmeichelnder Wahn,
erzeugt im Gehirne des Toren,
im Herzen kündet es laut sich an:
zu was Besserm sind wir geboren.
Und was die innere Stimme spricht,
das täuscht die hoffende Seele nicht.
/originál/