Friedrich Schiller
Ibykovi jeřábi // Die Kraniche des Ibykus
Další básně od Friedricha Schillera ZDE
Ibykovi jeřábi
Na šíji Korintskou, kam z dáli
helénské kmeny putovaly
k zápasu atletů a Múz,
mířil i pěvec Ibykus.
Obdařen jasným Musagetem,
i samým bohům k potěše,
z Rhegia táhl řeckým světem,
pln boha a prost přítěže.
Již Akrokorint vyvstává mu
před zraky průčelím chrámů
a přijímá jej do lůna
tichý háj boha Neptuna.
Posvátný strach ho v duši jímá:
vše mrtvě spí. Jen jeřábi,
jež na jih vypudila zima,
poutníkův pohled přivábí.
"Jak rád vás nebem vidím plouti,
ó druzi na mé mořské pouti!
Vždyť jste mi dobrým znamením,
i osud vás je roven s mým:
z daleka jedním větrem hnáni,
hledáme, kam se uchýlit.
Bůh pohostinství nechť nás chrání
a před ústrky dá nám štít."
Ibykus zbystří krok a v šeré
smrkové hluši hloub se bere:
tu v těsném žlabu z příšeří
dva vrahové naň udeří.
K marnému zápasu se sbírá,
a ruka záhy umdlívá,
vždyť pro ni stvořena je lyra,
a ne napjatá tětiva.
I volá sobě ku pomoci
své bližní, jakož božské moci,
však nikde živé ozvěny,
háj mlčí jako kamenný.
"Opuštěn, zmírám v cizím kraji
a nikdo nelká v žalosti,
lotři mé tělo ubodají
a nikdo mě tu nepomstí."
Pojednou, sražen k zemi, slyší:
jeřábi šumí v modré výši
a teskně kříčí. Očima
je Ibykus již nevnímá.
"Ó žalujte, mé věrné letky!
Když nic už neusvědčí zlo,
alespoň vy mi buďte svědky."
A oko jeho pohaslo.
Mrtvola, nahá, zohavená,
zakrátko byla nalezena.
Přece poznal přítel korintský
ty drahé rysy, navždycky
již nehybné. "Ach, skráně tvoje,
Ibyku, chtěl jsem ovinout
vítězným vínkem vonné chvoje
a provázet tvou slavnou pouť."
I všechen řecký lid, jejž hostí
Korinthos na hrách, na slavnosti,
o pěvci slyší žalnou zvěst.
Proň každé srdce smutno jest.
Dav naléhá již na prytana
a zjevuje, co žádá hněv:
pomstu za Ibykova mána,
jejž smíří vražednická krev.
Leč jaká stopa vydá z davů
všanc soud zlosynovu hlavu,
snad skrytou mezi tisíci
v halasné lidské směsici?
Kdo zavraždil? Sok, plný záští?
Či lačný lupič skolil jej?
Jen Hélios, bůh v jasném plášti,
vyjímá z temnot každý děj.
Snad prochází se v nedaleku
v rozmarném kolotání Řeků.
a spěchá užít kořisti,
dokud se zločin nevymstí.
Před bohy zvedá drzou šíji,
chrám neušetří potupy.
Či chvátá zříti tragédii
s rozvlněnými zástupy.
K amfiteátru z blízka, z dáli
helénská plemena se valí,
že množství jejich přehojné
hlediště málem nepojme.
Zníc jako moře za příboje,
ohlasem množíc všechen shon,
stavba vyhání kruhy svoje
do výše po sám nebesklon.
Kdo spočítá a nazve kmeny,
jež vjedno jsou tu shromážděny?
Z Athén i staré Aulidy,
z Lakedaimónu, z Fokidy,
z asijských dálek ze zámoří,
z ostrovů, z makedonských hor
lid sběhl se a sluch svůj noří
v ponurý zpěv, jež zpívá chór.
Již stoupá vážně, povzneseně
z orchestry k ozářené scéně,
zvolna, jak káže dávný mrav,
vychází před trnoucí dav.
Tak ženy smrtelného rodu
kráčeti nikdo neuzřel.
Snad jako by jen kolos Rhodu
byl mírou jejich obřích těl.
Do beder černé pláště bijí.
V bezmasých rukou Erínyí.
krvavé světlo pochodní;
tvář — ani stopa krve v ní.
A na hlavě, kde vánek hladí
člověka měkce po vlasech,
bohyním zmítají se hadi,
břich plný jedu jako měch.
V kruhu svém hrůzně roztodivném
vše vyslovují přísným hymnem,
jenž každé srdce proniká
a rdousí smyčkou viníka.
Vzdouvá se z hlubin, padá z výšek,
pohrouživ do mysli svůj hrot:
slyšícím saje z kostí číšek.
Lyra mu nezní v doprovod.
"Šťasten, kdo vinou neporuší
svou dětsky bezúhonnou duši!
Ten života je mocen sám,
olympskou pomstou nedrásán.
Však běda, pakli se kdo tajně
proviní skutkem vražedným!
Tu stíháme jej nepřestajně,
z hrozivých temnot vzešlý dým.
Byť doufal nám i uniknouti,
štveme jej okřídlenou poutí,
vrhajíce své nástrahy
na skryté stezky, na prahy.
Mstu ani tenkrát neodvrátí,
když před námi se začne kát.
Až k Léthé budeme jej štváti,
až do podsvětí — napořád.
Chór se zpěvem se v tanci míhá.
Hluboké ticho, mrtvá tíha.
spočívá na všem, jako když
Erínye jsou blízko již.
A opět vážně, povzneseně,
jak káže starodávný mrav,
sbor kráčí po setmělé scéně,
zas zpátky k orchestře. A dav
v amfiteátru, oněmělý,
trne: je šalba, co tu zřeli?
A lid se sklání před mocí,
nit sudby v skrytu předoucí,
podroben síle nezbádané,
jež bdí a soudí potajmu:
z temnot jen ryzím srdcím vstane
a před světlem zas prchá v tmu.
Tu výkřik z ochozů se zvedá:
"Jeřábi! Ibykovi! Běda!
Ach Timothee, běda nám!"
Obrátiv oči k výšinám,
dav sleduje let temných ptáků,
beroucích blankyt nebesům,
až v dáli ztrácejí se zraku,
i sluchu mizí jejich šum.
"Ibykus!" Řekům drahé jméno,
tak nenadále vysloveno,
šíří se jako mořský val
a v srdcích zvedá nový žal.
"Ibykus, bohům žalující!
Žel, není tu, kdo svědčil by.
A kdo tak zvolal? Co chtěl říci?
A co nám věští jeřábi?"
Otázky jitří bdělou mysl
a srdce uhaduje smysl,
již jasný jako denní svit:
"Toť blahé dílo Eumenid!"
Vrah zrádnou smyčku sám si plete,
přec vyslyšen byl pěvcův sten.
Toho, kdo volal, v pouta jměte,
i toho, kdo tak osloven!"
Vykřiknuté slovo vraha trudí,
rád by je znova pohřbil v hrudi,
leč pozdě! Strachy bledou tvář
už nezakryje žádný šlář.
Hle, scéna v tribunál se mění:
vlekou je na soud odplaty.
A přiznali se, zasaženi
z Olympu světlem božské msty.
/překlad Luděk Kubišta - Spisy Friedricha Schillera - svazek třetí (1963)/
Die Kraniche des Ibykus
Zum Kampf der Wagen und Gesänge,
Der auf Korinthus' Landesenge
Der Griechen Stämme froh vereint,
Zog Ibykus, der Götterfreund.
Ihm schenkte des Gesanges Gabe,
Der Lieder süßen Mund Apoll,
So wandert' er, an leichtem Stabe,
Aus Rhegium, des Gottes voll.
Schon winkt auf hohem Bergesrücken
Akrokorinth des Wandrers Blicken,
Und in Poseidons Fichtenhain
Tritt er mit frommem Schauder ein.
Nichts regt sich um ihn her, nur Schwärme
Von Kranichen begleiten ihn,
Die fernhin nach des Südens Wärme
In graulichtem Geschwader ziehn.
"Seid mir gegrüßt, befreundte Scharen!
Die mir zur See Begleiter waren,
Zum guten Zeichen nehm ich euch,
Mein Los, es ist dem euren gleich.
Von fernher kommen wir gezogen
Und flehen um ein wirtlich Dach.
Sei uns der Gastliche gewogen,
Der von dem Fremdling wehrt die Schmach!"
Und munter fördert er die Schritte
Und sieht sich in des Waldes Mitte,
Da sperren, auf gedrangem Steg,
Zwei Mörder plötzlich seinen Weg.
Zum Kampfe muss er sich bereiten,
Doch bald ermattet sinkt die Hand,
Sie hat der Leier zarte Saiten,
Doch nie des Bogens Kraft gespannt.
Er ruft die Menschen an, die Götter,
Sein Flehen dringt zu keinem Retter,
Wie weit er auch die Stimme schickt,
Nicht Lebendes wird hier erblickt.
"So muss ich hier verlassen sterben,
Auf fremdem Boden, unbeweint,
Durch böser Buben Hand verderben,
Wo auch kein Rächer mir erscheint!"
Und schwer getroffen sinkt er nieder,
Da rauscht der Kraniche Gefieder,
Er hört, schon kann er nichts mehr sehn,
Die nahen Stimmen furchtbar krähn.
"Von euch, ihr Kraniche dort oben,
Wenn keine andre Stimme spricht,
Sei meines Mordes Klag erhoben!"
Er ruft es, und sein Auge bricht.
Der nackte Leichnam wird gefunden,
Und bald, obgleich entstellt von Wunden,
Erkennt der Gastfreund in Korinth
Die Züge, die ihm teuer sind.
"Und muss ich dich so wiederfinden,
Und hoffte mit der Fichte Kranz
Des Sängers Schläfe zu umwinden,
Bestrahlt von seines Ruhmes Glanz!"
Und jammernd hören's alle Gäste,
Versammelt bei Poseidons Feste,
Ganz Griechenland ergreift der Schmerz,
Verloren hat ihn jedes Herz.
Und stürmend drängt sich zum Prytanen
Das Volk, es fordert seine Wut,
Zu rächen des Erschlagnen Manen,
Zu sühnen mit des Mörders Blut.
Doch wo die Spur, die aus der Menge,
Der Völker flutendem Gedränge,
Gelocket von der Spiele Pracht,
Den schwarzen Täter kenntlich macht?
Sind's Räuber, die ihn feig erschlagen?
Tat's neidisch ein verborgner Feind?
Nur Helios vermag's zu sagen,
Der alles Irdische bescheint.
Er geht vielleicht mit frechem Schritte
Jetzt eben durch der Griechen Mitte,
Und während ihn die Rache sucht,
Genießt er seines Frevels Frucht.
Auf ihres eignen Tempels Schwelle
Trotzt er vielleicht den Göttern, mengt
Sich dreist in jene Menschenwelle,
Die dort sich zum Theater drängt.
Denn Bank an Bank gedränget sitzen,
Es brechen fast der Bühne Stützen,
Herbeigeströmt von fern und nah,
Der Griechen Völker wartend da,
Dumpf brausend wie des Meeres Wogen;
Von Menschen wimmelnd, wächst der Bau
In weiter stets geschweiftem Bogen
Hinauf bis in des Himmels Blau.
Wer zählt die Völker, nennt die Namen,
Die gastlich hier zusammenkamen?
Von Theseus' Stadt, von Aulis' Strand,
Von Phokis, vom Spartanerland,
Von Asiens entlegener Küste,
Von allen Inseln kamen sie
Und horchen von dem Schaugerüste
Des Chores grauser Melodie,
Der streng und ernst, nach alter Sitte,
Mit langsam abgemessnem Schritte,
Hervortritt aus dem Hintergrund,
Umwandelnd des Theaters Rund.
So schreiten keine irdschen Weiber,
Die zeugete kein sterblich Haus!
Es steigt das Riesenmaß der Leiber
Hoch über menschliches hinaus.
Ein schwarzer Mantel schlägt die Lenden,
Sie schwingen in entfleischten Händen
Der Fackel düsterrote Glut,
In ihren Wangen fließt kein Blut.
Und wo die Haare lieblich flattern,
Um Menschenstirnen freundlich wehn,
Da sieht man Schlangen hier und Nattern
Die giftgeschwollenen Bäuche blähn.
Und schauerlich gedreht im Kreise
Beginnen sie des Hymnus Weise,
Der durch das Herz zerreißend dringt,
Die Bande um den Sünder schlingt.
Besinnungsraubend, herzbetörend
Schallt der Errinyen Gesang,
Er schallt, des Hörers Mark verzehrend,
Und duldet nicht der Leier Klang:
"Wohl dem, der frei von Schuld und Fehle
Bewahrt die kindlich reine Seele!
Ihm dürfen wir nicht rächend nah'n,
Er wandelt frei des Lebens Bahn.
Doch wehe, wehe, wer verstohlen
Des Mordes schwere Tat vollbracht,
Wir heften uns an seine Sohlen,
Das furchtbare Geschlecht der Nacht!
"Und glaubt er fliehend zu entspringen,
Geflügelt sind wir da, die Schlingen
Ihm werfend um den flücht'gen Fuß,
Daß er zu Boden fallen muss.
So jagen wir ihn, ohn' Ermatten,
Versöhnen kann uns keine Reu,
Ihn fort und fort bis zu den Schatten
Und geben ihn auch dort nicht frei."
So singend, tanzen sie den Reigen,
Und Stille wie des Todes Schweigen
Liegt überm ganzen Hause schwer,
Als ob die Gottheit nahe wär.
Und feierlich, nach alter Sitte
Umwandelnd des Theaters Rund
Mit langsam abgemessnem Schritte,
Verschwinden sie im Hintergrund.
Und zwischen Trug und Wahrheit schwebet
Noch zweifelnd jede Brust und bebet
Und huldigt der furchtbarn Macht,
Die richtend im Verborgnen wacht,
Die unerforschlich, unergründet
Des Schicksals dunklen Knäuel flicht,
Dem tiefen Herzen sich verkündet,
Doch fliehet vor dem Sonnenlicht.
Da hört man auf den höchsten Stufen
Auf einmal eine Stimme rufen:
"Sieh da! Sieh da, Timotheus,
Die Kraniche des Ibykus!" -
Und finster plötzlich wird der Himmel,
Und über dem Theater hin
Sieht man in schwärzlichtem Gewimmel
Ein Kranichheer vorüberziehn.
"Des Ibykus!" - Der teure Name
Rührt jede Brust mit neuem Grame,
Und, wie im Meere Well auf Well,
So läuft's von Mund zu Munde schnell:
"Des Ibykus, den wir beweinen,
Den eine Mörderhand erschlug!
Was ist's mit dem? Was kann er meinen?
Was ist's mit diesem Kranichzug?" -
Und lauter immer wird die Frage,
Und ahnend fliegt's mit Blitzesschlage
Durch alle Herzen. "Gebet acht!
Das ist der Eumeniden Macht!
Der fromme Dichter wird gerochen,
Der Mörder bietet selbst sich dar!
Ergreift ihn, der das Wort gesprochen,
Und ihn, an den's gerichtet war."
Doch dem war kaum das Wort entfahren,
Möcht er's im Busen gern bewahren;
Umsonst, der schreckenbleiche Mund
Macht schnell die Schuldbewussten kund.
Man reißt und schleppt sie vor den Richter,
Die Szene wird zum Tribunal,
Und es gestehn die Bösewichter,
Getroffen von der Rache Strahl.
/originál/
Vysvětlivky
kolotání - Rušný pohyb nebo hemžení, přeneseně označuje neustálý pohyb či shon.
Lakedaimón - Jiný název pro starověkou Spartu
Lethé - řeka, která tekla v podzemní říší Hádově podle starořecké mytologie. Vlévala se do řeky Styx.
Mánové - (v římské mytologii) duše mrtvých předků.
Musagetes - titul označující Apollóna jako vůdce Múz (boha hudby, poezie a umění).
Neptun - římský bůh moří a vodstev, obdoba řeckého Poseidona.
Prytan - v antickém Řecku představitel městské rady nebo jiný vysoký úředník.
Rhégion - Starověké řecké město, dnes Reggio Calabria v Itálii
šalba - klamná představa; klam
šlář - závoj
trudit - zarmucovat, trápit