Arthur Rimbaud

Zlá krev

Mám po svých galských předcích bledomodré oko, omezený mozek a neobratnost v boji. Můj oblek se mi zdá býti stejně barbarský jako jejich. Avšak nemaži si máslem vlasy.

Galové bývali ve své době nejnejapnější rasové na dobytek a žháři travin.

Mám po nich: modloslužebnictví a lásku k svatokrádeži; ó! všecky neřesti, vztek, vilnost, velkolepou vilnost - zvláště lež a lenost.

Hrozím se všech zaměstnání. Zaměstnavatelé i dělníci, vesměs sprostí sedláci. Ruka s pérem se vyrovná ruce s pluhem. Jaké století rukou! Má ruka nebude nikdy k ničemu. A pak, služebnost zavádí příliš daleko. Počestnost žebroty mne hluboce zarmucuje. Zločinci se mi hnusí jako vykleštění: já, já jsem bez úhony a je mi to jedno.

Avšak! kdo dal mému jazyku tolik lsti, že vedl a chránil až dosud mou lenost? Nepoužívaje k ničemu kloudnému ani svého těla, a lenivější nežli ropucha, žil jsem všude. V Evropě není ani jediná rodina, které bych neznal. Tím míním rodiny jako je moje, rodiny, které získaly všecko Prohlášením práv Člověka. Znával jsem kdekterého syna rodiny!

Kdybych měl alespoň nějaké předchůdce, ať již ve kterémkoliv období francouzských dějin!

Avšak ne, nic.

Jsem si docela jist, že jsem byl vždycky nižšího původu. Nemám smyslu pro odboj. Můj kmen se vzbouřil vždycky jen proto, aby mohl loupiti, tak jako vlci na nedobitou zvěř.

Odvolávám se na dějiny Francie, prvorozené dcery Církve. Možná že jsem jako venkovan vykonal cestu do Svaté země: mám v hlavě cesty po švábských planinách, pohledy na Cařihrad, jerusalemské valy: mariánský kult a dojetí nad Ukřižovaným se ve mně probouzí mezi tisíci světskými kouzelnými představami. - Sedím, malomocný, na rozbitých hrncích a na kopřivách pod zídkou, leptanou sluncem. Později jsem možná táboříval jako rejthar v Německu za nocí.

A ještě toto: tančím na rudé mýtině sabat se stařenami a dětmi.

Nepamatuji se na nic vzdálenějšího, leč na tuto zemi a na křesťanství. Mohl bych znovu a znovu nacházeti sebe sama v oné minulosti. Ale vždy o samotě; bez rodiny; jakou řečí jsem vlastně mluvil? Nikdy se neuvidím v Kristových radách; ani v radách Vrchností, zástupců Krista.

Co jsem byl zač v minulém století: znovu se nalézám až teprve dnes. Už není tuláků a neurčitých válek. Všecko zalehl nižší kmen lid, jak se říká, a rozum, národ, věda.

Ó, věda! Přišli již na všecko. Pro tělo i pro duši poslední pomazání - mají lékařství a filosofii, babské léky a vhodně upravené lidové písně. A zábavy knížat a zapovězené hry! Geografie, kosmografie, mechanika, chemie…

Věda, nová urozenost! Pokrok. Svět kráčí vpřed! Proč by se neobrátil?

To je vidění čísel. Spějeme k Duchu. To je naprosto jisté. To je věštba, co říkám. Chápu a poněvadž se neumím vyjádřit bez pohanských slov, raději bych chtěl mlčet.

Pohanská krev se vrací! Duch je blízko; proč mi Kristus nepomáhá, když dal mé duši urozenost a svobodu? Žel, Evangelium pominulo! Evangelium! Evangelium.

Mlsně očekávám Boha. Jsem od věčnosti nižšího původu.

Zde jsem na armorickém pobřeží. Ať se za večera rozžehují města. Má denní práce je skončena; odjíždím z Evropy. Mořský vzduch spálí mé plíce; zkažená podnebí mne zahubí. Plavat, váleti trávu, lovit a zvlášť kouřiti; pít lihové nápoje, silné jako vroucí kov, jak to dělávali ti drazí předkové kolem ohňů.

Vrátím se s železnými údy, s temnou kůží, s divokým okem: budou usuzovati podle mé masky, že jsem ze silného kmene. Budu míti zlato: budu lenošný a surový. Ženy ošetřují takové kruté neduživce, vrátivší se z tropických krajin. Budu zapleten do politiky. Spasen.

Teď jsem proklatec, mám hrůzu z vlasti. Ze všeho nejlepší je hodně opilý spánek na písčitém břehu!

Neodjíždí se. - Dejme se tedy opět zdejšími cestami s břemenem své neřesti, která od té doby, co jsem začal užívati rozumu, zapustila do mého boku kořeny utrpení, která se vzpíná k nebi, bije mne, sráží a smýká mnou.

Pozůstatek nevinnosti a zbytek bázlivosti. Tak jest. Nevnášet do světa své znechucenosti a zrady.

Vzhůru! Pochod, břemeno, poušť, nuda a vztek.

Komu bych se pronajal? Které zvíře je třeba zbožňovat? Na jaký svatý obraz se máš obořit? Jaké srdce zkruším? Co bych měl tvrdit za lež? V jaké krvi se ubírati?

Raděj se mít na pozoru před spravedlností. - Krušný život, otupělost sama nadzvednout vyschlou pěstí víko rakve, sednout si, udusiti se. Tak se vyhnout i starobě, i nebezpečí: strach není francouzská vlastnost.

Ach, jsem tak opuštěn, že obětuji své směřování k dokonalosti kterémukoliv božskému obrazu.

Ó mé sebezapření, ó má podivuhodná milosrdnosti! ovšem, že zde na zemi!

De profundis, Domine, jsem já ale hlupák!

Již za ranného dětství jsem obdivoval zarytého zločince, za nímž vždy znovu zapadají vrata galeje; navštěvoval jsem krčmy a zájezdní hospůdky, jež patrně posvětil svým pobytem; díval jsem se jeho očima na modrou oblohu a na polní práci v květu; ve městech jsem větřil jeho neštěstí. Míval víc mravní síly nežli světec, víc zdravého rozumu než cestovatel - a sebe, sebe sama! za svědka své slávy a svého práva.

Za zimních nocí, na cestách, bez přístřeší, bez šatu, bez chleba, svíral mé zledovělé srdce nějaký hlas: "Ať je to slabost nebo síla; to jsi ty, to je tvá síla. Nevíš ani kam, ani proč jdeš; vejdi kamkoliv, odpověz na všecko. Nelze tě zabít už o nic víc nežli mrtvolu." Ráno jsem míval tak zapadlý zrak a tak umrlé vzezření, že ti, jež jsem potkával, mne možná ani neviděli.

Bláto ve městech se mi zdálo býti náhle rudé a černé jako zrcadlo, když se mihá v sousedním pokoji lampa jak poklad v lese. Zavolal jsem mnoho zdaru, spatřiv na nebi moře plamenů a dýmu; a vlevo i napravo spoustu bohatství, plápolajícího jak miliarda blesků.

Ale prostopášnost a kamarádství s ženami mně bylo zatrženo. Neměl jsem dokonce ani žádného společníka. Viděl jsem se před rozjitřeným davem, tváří v tvář úderné četě, jak pláči nad neštěstím, kterého nechápali a jak odpouštím! - Jak Johanka z Arku! - "Kněži, profesoři, učitelé, mýlíte se, vydávajíce mne do rukou spravedlnosti. Nikdy jsem nepatřil k tomuto lidu; nikdy jsem nebyl křesťan; jsem z kmene, který zpíval na mučidlech; nechápu zákonů; nemám mravního smyslu; jsem hovado: jste na omylu."

Ano, zavřel jsem oči před vaším světlem. Jsem zvíře, jsem černoch; avšak mohu býti spasen. Vy jste nepraví černoši, zuřivci, ukrutníci, lakomcové. Kupče, ty jsi černoch; úředníku, ty jsi černoch; generále, ty jsi černoch; císaři, ty stará prašivino, ty jsi černoch; napil jsi se nezdaněného lihu z ďáblovy továrny. - Tento lid má své nadšení z horečky a rakoviny. Neduživci a staříkové jsou tak ctihodní, že volají přímo po tom, aby byli uvařeni. Nejchytráčtější je opustiti tuto pevninu, po níž se potuluje šílenství, aby poskytlo rukojmí těmto ubožákům. Vstupuji věru do opravdového království Chámových dětí.

Znám ještě přírodu? Znám sebe sama? Už ani slova. Pohřbívám ve svém břiše umrlce. Výkřiky, buben, tanec, tanec, tanec! Ba nevidím už ani hodinu, kdy bude po mně veta, jakmile přistanou běloši.

Hlad, žízeň, výkřiky, tanec, tanec, tanec, tanec!

Běloši zakotvují na břehu. Dělo! Nezbývá, leč podrobiti se křtu, vzít na sebe šaty a pracovat.

Milost poranila mé srdce. Nepředvídal jsem jí!

Nikdy jsem nespáchal nic zlého. Napříště se mi ulehčí, budu ušetřen pokání. Má duše, která takřka odumřela jakémukoliv dobru a ve které se rodí světlo, vážné jak pohřební svíce, nepocítí výčitek. Osud synáčka z dobré rodiny, předčasná rakev, pokrytá průzračnými slzami. Prostopášnost je docela určitě blbá, neřest je stejně hloupá; je třeba odvrhnouti stranou všecku hnilobu. Avšak hodiny na věži už nebudou moci odbíjeti jen hodinu čiré bolesti. Dám se unést jako dítě, abych si pro zapomenutí na neštěstí hrál v ráji?

Rychle! jsou ještě nějaké jiné životy? V bohatství nelze mít klidný spánek. Bohatství vždycky bývalo veřejným majetkem. Jedině božská láska uštědřuje klíče k poznání. Vidím, že příroda je jen divadlo dobroty. Sbohem, přeludy, ideály, omyly!

Rozumný zpěv andělů zaznívá ze záchranné lodi: to je božská láska. - Dvě lásky! mohu zemříti pozemskou láskou, umřít oddaností. Opustil jsem duše, jejichž utrpení vzroste mým odchodem! Vybrali jste si mne jediného z trosečníků. Což nejsou ti, kteří jimi zůstávají mými přáteli?

Zachraňte je!

Přišel jsem k rozumu. Svět je dobrý. Budu blahořečiti životu. Budu mít v lásce své bratry. To již nejsou dětské sliby. Ani naděje na vyváznutí ze stáří a smrti. Bůh utvrzuje mou sílu a chválím Boha.

Již nejsem zamilován do nudy. Běsnění, prostopášnosti, ztřeštěnost, jejíž rozlety a pohromy dobře znám celé to mé břemeno je složeno. Oceňme bez závrati rozsah mé nevinnosti.

Nebyl bych již schopen žádati o útěchu výpraskem. Nemyslím, že pluji na svatební hostinu s Ježíšem Kristem, kterého mám za tchána.

Nejsem již v zajetí svého rozumu. Řekl jsem: Bůh. Chci svobodu ve spáse: kterak jí dosáhnouti? Opustily mne frivolní choutky. Nepotřebuji už ani oddanosti, ani božské lásky. Netoužím lítostivě po století citlivých srdcí. Každý má svůj rozum, své pohrdání a milosrdenství: zachovávám si své místo na vrcholu tohoto andělského žebříku zdravého rozumu.

Co se týče zajištěného, domácího štěstí atd., ne, nemohu. Jsem příliš rozptýlen, příliš sláb. Život zkvétá prací, stará pravda: ale co se týče mne, můj život není dost těžký, vzlétá a vznáší se vysoko nad činem, který je tak drahocenný světu.

Co je to ze mne za starou pannu, že nemám odvahy milovati smrt!

Kdyby mně Bůh popřál nebeského, vzdušného klidu a modlitby, jak dávným světcům. Světci, silní! poustevníci, umělci, jakých už není potřeba.

Ustavičná fraška? Má nevinnost by mne rozplakala, Život je fraška, v níž hraje kdekdo.

Dosti! Ejhle trest! - Kupředu!

Och, plíce pálí, hučí ve spáncích! Noc se mi převaluje v očích za světla! Srdce... údy...

Kam se jde? Do boje? Jsem sláb. Ostatní postupují kupředu. Nářadí, zbraně... čas!..

Palte! Palte do mne! Tak! Nebo se vzdám. Zbabělci! Zabíjím se. Vrhám se pod koňská kopyta!

Ach!...

Zvyknu tomu.

To by byl francouzský život, pěšinka cti!

/překlad Vítězslav Nezval/

Mauvais sang

J'ai de mes ancêtres gaulois l'oeil bleu blanc, la cervelle étroite, et la maladresse dans la lutte. Je trouve mon habillement aussi barbare que le leur. Mais je ne beurre pas ma chevelure.

Les Gaulois étaient les écorcheurs de bêtes, les brûleurs d'herbes les plus ineptes de leur temps.

D'eux, j'ai: l'idolâtrie et l'amour du sacrilège; - oh! tous les vices, colère, luxure, -magnifique, la luxure; -surtout mensonge et paresse.

J'ai horreur de tous les métiers. Maîtres et ouvriers, tous paysans, ignobles. La main à plume vaut la main à charrue. - Quel siècle à mains! - Je n'aurai jamais ma main. Après, la domesticité mène trop loin. L'honnêteté de la mendicité me navre. Les criminels me dégoûtent comme des châtrés: moi, je suis intact, et ça m'est égal.

Mais! qui a fait ma langue perfide tellement, qu'elle ait guidé et sauvegardé jusqu'ici ma paresse? Sans me servir pour vivre même de mon corps, et plus oisif que le crapaud, j'ai vécu partout. Pas une famille d'Europe que je ne connaisse. -J'entends des familles comme la mienne, qui tiennent tout de la déclaration des Droits de l'Homme. - J'ai connu chaque fils de famille!

Si j'avais des antécédents à un point quelconque de l'histoire de France!

Mais non, rien.

Il m'est bien évident que j'ai toujours été race inférieure. Je ne puis comprendre la révolte. Ma race ne se souleva jamais que pour piller: tels les loups à la bête qu'ils n'ont pas tuée.

Je me rappelle l'histoire de la France fille aînée de l'Église. J'aurais fait, manant, le voyage de terre sainte; j'ai dans la tête des routes dans les plaines souabes, des vues de Byzance, des remparts de Solyme; le culte de Marie, l'attendrissement sur le crucifié s'éveillent en moi parmi mille féeries profanes. - Je suis assis, lépreux, sur les pots cassés et les orties, au pied d'un mur rongé par le soleil. - Plus tard, reître, j'aurais bivaqué sous les nuits d'Allemagne.

Ah! encore: je danse le sabbat dans une rouge clairière, avec des vieilles et des enfants.

Je ne me souviens pas plus loin que cette terre-ci et le christianisme. Je n'en finirais pas de me revoir dans ce passé. Mais toujours seul; sans famille; même, quelle langue parlais-je. Je ne me vois jamais dans les conseils du Christ; ni dans les conseils des Seigneurs, - représentants du Christ.

Qu'étais-je au siècle dernier: je ne me retrouve qu'aujourd'hui. Plus de vagabonds, plus de guerres vagues. La race inférieure a tout couvert - le peuple, comme on dit, la raison; la nation et la science.

Oh! la science! On a tout repris. Pour le corps et pour l'âme, - le viatique, - on a la médecine et la philosophie, - les remèdes de bonnes femmes et les chansons populaires arrangés. Et les divertissements des princes et les jeux qu'ils interdisaient! Géographie, cosmographie, mécanique, chimie!...

La science, la nouvelle noblesse! Le progrès. Le monde marche! Pourquoi ne tournerait-il pas?

C'est la vision des nombres. Nous allons à l'Esprit. C'est très-certain, c'est oracle, ce que je dis. Je comprends, et ne sachant m'expliquer sans paroles païennes, je voudrais me taire.

Le sang païen revient! L'Esprit est proche, pourquoi Christ ne m'aide-t-il pas, en donnant à mon âme noblesse et liberté. Hélas! l'Évangile a passé! l'Évangile! L'Évangile.

J'attends Dieu avec gourmandise. Je suis de race inférieure de toute éternité.

Me voici sur la plage armoricaine. Que les villes s'allument dans le soir. Ma journée est faite; je quitte l'Europe. L'air marin brûlera mes poumons; les climats perdus me tanneront. Nager, broyer l'herbe, chasser, fumer surtout; boire des liqueurs fortes comme du métal bouillant, - comme faisaient ces chers ancêtres autour des feux.

Je reviendrai, avec des membres de fer, la peau sombre, l'oeil furieux: sur mon masque, on me jugera d'une race forte. J'aurai de l'or: je serai oisif et brutal. Les femmes soignent ces féroces infirmes retour des pays chauds. Je serai mêlé aux affaires politiques. Sauvé.

Maintenant, je suis maudit, j'ai horreur de la patrie. Le meilleur, c'est un sommeil bien ivre, sur la grève.

On ne part pas. - Reprenons les chemins d'ici, chargé de mon vice, le vice qui a poussé ses racines de souffrance à mon côté, dès l'âge de raison - qui monte au ciel, me bat, me renverse, me traîne.

La dernière innocence et la dernière timidité. C'est dit. Ne pas porter au monde mes dégoûts et mes trahisons.

Allons! La marche, le fardeau, le désert, l'ennui et la colère.

A qui me louer? Quelle bête faut-il adorer? Quelle sainte image attaque-t-on? Quels coeurs briserai-je? Quel mensonge dois-je tenir? - Dans quel sang marcher?

Plutôt, se garder de la justice. - La vie dure, l'abrutissement simple, - soulever, le poing desséché, le couvercle du cercueil, s'asseoir, s'étouffer. Ainsi point de vieillesse, ni de dangers: la terreur n'est pas française.

- Ah! je suis tellement délaissé que j'offre à n'importe quelle divine image des élans vers la perfection.

Ô mon abnégation, ô ma charité merveilleuse! ici-bas, pourtant!

De profundis Domine, suis-je bête!

Encore tout enfant, j'admirais le forçat intraitable sur qui se referme toujours le bagne; je visitais les auberges et les garnis qu'il aurait sacrés par son séjour; je voyais avec son idée le ciel bleu et le travail fleuri de la campagne; je flairais sa fatalité dans les villes. Il avait plus de force qu'un saint, plus de bon sens qu'un voyageur - et lui, lui seul! pour témoin de sa gloire et de sa raison.

Sur les routes, par les nuits d'hiver, sans gîte, sans habits, sans pain, une voix étreignait mon coeur gelé: "Faiblesse ou force: te voilà, c'est la force. Tu ne sais ni où tu vas ni pourquoi tu vas, entre partout, réponds à tout. On ne te tuera pas plus que si tu étais cadavre." Au matin j'avais le regard si perdu et la contenance si morte, que ceux que j'ai rencontrés ne m'ont peut-être pas vu.

Dans les villes la boue m'apparaissait soudainement rouge et noire, comme une glace quand la lampe circule dans la chambre voisine, comme un trésor dans la forêt! Bonne chance, criais-je, et je voyais une mer de flammes et de fumée au ciel; et, à gauche, à droite, toutes les richesses flambant comme un milliard de tonnerres.

Mais l'orgie et la camaraderie des femmes m'étaient interdites. Pas même un compagnon. Je me voyais devant une foule exaspérée, en face du peloton d'exécution, pleurant du malheur qu'ils n'aient pu comprendre, et pardonnant! - Comme Jeanne d'Arc! - "Prêtres, professeurs, maîtres, vous vous trompez en me livrant à la justice. Je n'ai jamais été de ce peuple-ci; je n'ai jamais été chrétien; je suis de la race qui chantait dans le supplice; je ne comprends pas les lois; je n'ai pas le sens moral, je suis une brute: vous vous trompez... "

Oui, j'ai les yeux fermés à votre lumière. Je suis une bête, un nègre. Mais je puis être sauvé. Vous êtes de faux nègres, vous maniaques, féroces, avares. Marchand, tu es nègre; magistrat, tu es nègre; général, tu es nègre; empereur, vieille démangeaison, tu es nègre: tu as bu d'une liqueur non taxée, de la fabrique de Satan. - Ce peuple est inspiré par la fièvre et le cancer. Infirmes et vieillards sont tellement respectables qu'ils demandent à être bouillis. - Le plus malin est de quitter ce continent, où la folie rôde pour pourvoir d'otages ces misérables. J'entre au vrai royaume des enfants de Cham.

Connais-je encore la nature? me connais-je? - Plus de mots. J'ensevelis les morts dans mon ventre. Cris, tambour, danse, danse, danse, danse! Je ne vois même pas l'heure où, les blancs débarquant, je tomberai au néant.

Faim, soif, cris, danse, danse, danse, danse!

Les blancs débarquent. Le canon! Il faut se soumettre au baptême, s'habiller, travailler.

J'ai reçu au coeur le coup de grâce. Ah! je ne l'avais pas prévu!

Je n'ai point fait le mal. Les jours vont m'être légers, le repentir va m'être épargné. Je n'aurai pas eu les tourments de l'âme presque morte au bien, où remonte la lumière sévère comme les cierges funéraires. Le sort du fils de famille, cercueil prématuré couvert de limpides larmes. Sans doute la débauche est bête, le vice est bête; il faut jeter la pourriture à l'écart. Mais l'horloge ne sera pas arrivée à ne plus sonner que l'heure de la pure douleur! Vais-je être enlevé comme un enfant, pour jouer au paradis dans l'oubli de tout le malheur!

Vite! est-il d'autres vies? - Le sommeil dans la richesse est impossible. La richesse a toujours été bien public. L'amour divin seul octroie les clefs de la science. Je vois que la nature n'est qu'un spectacle de bonté. Adieu chimères, idéals, erreurs.

Le chant raisonnable des anges s'élève du navire sauveur: c'est l'amour divin. - Deux amours! je puis mourir de l'amour terrestre, mourir de dévouement. J'ai laissé des âmes dont la peine s'accroîtra de mon départ! Vous me choisissez parmi les naufragés; ceux qui restent sont-ils pas mes amis?

Sauvez-les!

La raison m'est née. Le monde est bon. Je bénirai la vie. J'aimerai mes frères. Ce ne sont plus des promesses d'enfance. Ni l'espoir d'échapper à la vieillesse et à la mort. Dieu fait ma force, et je loue Dieu.

L'ennui n'est plus l'amour. Les rages, les débauches, la folie, dont je sais tous les élans et les désastres, - tout mon fardeau est déposé. Apprécions sans vertige l'étendue de mon innocence.

Je ne serais plus capable de demander le réconfort d'une bastonnade. Je ne me crois pas embarqué pour une noce avec Jésus-Christ pour beau-père.

Je ne suis pas prisonnier de ma raison. J'ai dit: Dieu. Je veux la liberté dans le salut: comment la poursuivre? Les goûts frivoles m'ont quitté. Plus besoin de dévouement ni d'amour divin. Je ne regrette pas le siècle des moeurs sensibles. Chacun a sa raison, mépris et charité: je retiens ma place au sommet de cette angélique échelle de bon sens.

Quant au bonheur établi, domestique ou non... non, je ne peux pas. Je suis trop dissipé, trop faible. La vie fleurit par le travail, vieille vérité: moi, ma vie n'est pas assez pesante, elle s'envole et flotte loin au-dessus de l'action, ce cher point du monde.

Comme je deviens vieille fille, à manquer du courage d'aimer la mort!

Si Dieu m'accordait le calme céleste, aérien, la prière, - comme les anciens saints. - Les saints! des forts! les anachorètes, des artistes comme il n'en faut plus!

Farce continuelle! Mon innocence ferait pleurer. La vie est la farce à mener par tous.

Assez! Voici la punition. - En marche!

Ah! les poumons brûlent, les tempes grondent! la nuit roule dans mes yeux, par ce soleil! le coeur... les membres...

Où va-t-on? au combat? Je suis faible! les autres avancent. Les outils, les armes... le temps!...

Feu! feu sur moi! Là! ou je me rends. - Lâches! - Je me tue! Je me jette aux pieds des chevaux!

Ah!...

- Je m'y habituerai.

Ce serait la vie française, le sentier de l'honneur!

/originál/