Arthur Rimbaud
Vyjevenci / Vyjevené děti // Voyelles (1870)
Další básně od Arthura Rimbauda ZDE
Vyjevenci
V mlze a sněhu, na kolenou,
s prdelkou vzhûru vyšpulenou,
u díry v sklep,
pět černých dětí - bědné tváře! -
se dívá zbožně na pekaře,
jak dělá chléb.
A vidí bílou silnou paži
šedivé těsto mísit v ráži
a sázet v pec
a slyší muže v pilné práci
se smát a písně notovat si
a chléb se péc.
Bez hnutí, v klubku, v kupě hader,
před světlým oknem s teplem ňader
je jich všech pět.
Když pomaličku k půlnoci jde
a bochánek chléb z pece vyjde,
zlatý jak med,
když v začouzené sklepní sluji
si vonné kůrky prozpěvují
jak cvrčci niv,
když dýchá život z teplé škvíry,
tu cítí v duši plno víry
- v cárech, div!
Ta Jezulátka plná jíní
įsou z čista jasna šťastna nyní,
že tady jsou,
šeptají dolů něžná slova,
čumáčky svoje do nachova
si o mříž třou
a v modlitbách se napínají
vstříc pootevřenému ráji
tak toužebně,
že se jim gatě rozvírají
a cumlíky jim bíle vlají
ve vzteklé tmě.
/překlad Svatopluk Kadlec/
Vyjevenci
V Houf dětí zvědavě se krčí
pod velkým oknem před chatrčí,
kde září sklep,
a přes sklo, zahalené v páře,
se dívá lačně na pekaře,
jak mísí chléb.
Dvě bílé ruce sebou hází,
hned hnětou pecen, hned jej sází
jak podle not.
Pak pecen za pecnem se peče
a pekařovi z čela teče
mastný pot.
Houf dětí bázlivě se chvěje
pod sklepním oknem, které hřeje
jak matčin klín,
a při pohledu na kynutí
jim stoupá v ústech samou chutí
na tisíc slin.
Když vyndá pekař z pece housky
a klade polámané kousky
na zvláštní plech
a když je na pukličky dává
tu zatočí se dětem hlava
a ztají dech.
Ta umouněná Jezulátka
hltají v duchu cukrlátka
a koláčky
a oči se jim v spánku klíží,
když tisknou k pekařově mříži
své čumáčky
a modlí se k té světlé díře.
v níž otvírá se jejich víře
ráj, plný krás,
ráj s velkou pecí, která syčí, -
a z kalhot se jim dere mlíčí
přes sníh a mráz.
/překlad Vítězslav Nezval/
Les Effarés
Noirs dans la neige et dans la brume,
Au grand soupirail qui s'allume,
Leurs culs en rond
A genoux, cinq petits, -misère!-
Regardent le boulanger faire
Le lourd pain blond…
Ils voient le fort bras blanc qui tourne
La pâte grise, et qui l'enfourne
Dans un trou clair.
Ils écoutent le bon pain cuire.
Le boulanger au gras sourire
Chante un vieil air.
Ils sont blottis, pas un ne bouge
Au souffle du soupirail rouge
Chaud comme un sein.
Et quand, pendant que minuit sonne,
Façonné, pétillant et jaune,
On sort le pain,
Quand, sous les poutres enfumées
Chantent les croûtes parfumées
Et les grillons,
Quand ce trou chaud souffle la vie;
Ils ont leur âme si ravie
Sous leurs haillons,
Ils se ressentent si bien vivre,
Les pauvres petits pleins de givre,
-Qu'ils sont là, tous,
Collant leurs petits museaux roses
Au grillage, chantant des choses,
Entre les trous,
Mais bien bas, -comme une prière…
Repliés vers cette lumière
Du ciel rouvert,
-Si fort, qu'ils crèvent leur culotte
-Et que leur lange blanc tremblotte
Au vent d'hiver…
/originál/