Arthur Rimbaud
Sedění / Seďáci // Les assis (1871)
Další básně od Arthura Rimbauda ZDE
Sedění
Jsou černí od vředů, u očí mají kruhy
a tisknou ke stehnům odulé kotníky,
s temenem pokrytým leprovitými druhy
květeny vlhkých zdí, jež vroubí chodníky;
Vštěpili na velký skelet svých černých židlí
svou divnou kostru s párem křivých noh,
od rána do noci tu bez přestání bydlí
a pletou nohama, opřeni o lenoch.
Ti starci navždycky jsou propleteni s křesly,
i v slunci jejich vzhled je krajně bezduchý,
s očima na okně, kde zima květy kreslí,
chvějí se s bolestným třesením ropuchy.
Židle k nim chovají laskavost slitovníků
a sláma lepí se jim na nohavice;
slunce se vzněcuje v pletencích těchto víchů,
v nichž zrála na poli za léta pšenice.
Kolena u zubů, ti hráči harmonia,
a s prsty pod židlí jak nad klávesami,
slyší se bubnovat ponurá deliria
a láskou opilí kývají hlavami.
Ó, nenuťte je vstát a mějte na ně ohled!
S bručením tyčí se jak kočky pod holí,
svírají lopatky, majíce hrůzný pohled!
Kalhoty nad kyčlí jim často povolí.
A tupě potácejí se při chůzi ze světnice
a při klopýtání vrážejí do skříní
a jejich knofliky jsou plavé zřítelnice,
jež zachycují vám třpyt oka na síni.
Pak mají tajnou pěst, jež pomstychtivě vraždí…
Cestou zpět vyřine jim z očí černý hnis,
jimž trpí oko psic, když trýznitel je dráždí,
a vy jste lapeni do jámy, v níž je sliz.
S rukama v manžetách se do svých křesel kradou
s myšlenkou na ty, kdož je vstáti přinutí,
od rána do noci pod jejich chabou bradou
se chvěje ohryzek, napjatý k prasknutí.
Když přísný spánek jim smazává z čela vrásky,
sní sladce o židlích, jež otěhotněly,
drží je v náručí, ta křesla hodná lásky,
a vidí psací stůl a měkké fotely.
Pyl z květin inkoustu, jenž kane z tajných zřídel,
je sladce kolébá v kalichy schoulené,
jak v řadě kosatců let modrých vodních šídel -
- jejich úd dráždí se vousisky ječmene.
/překlad Vítězslav Nezval/
Seďáci
Zčernalí boláky, kol očí zeleň kruhů,
zduřelé prsty s dnou zaťaté na stehnech,
na lysém temenu pár štětin v úzkém pruhu
jak malomocný pýr na starých bídných zdech,
v epileptických snech si roubovali kostry
na černé skelety svých židlí potají.
Po celý dlouhý den, jakoby s nimi srostlí,
s křīvými trnoži si nohy splétají.
Ti starci tvořili vždy pleteň s křesly svými,
cítíce na slunci svou kůži lesknout se,
či s okem na okně, kde blednou sněhy zimy,
ropuším třesením se drobně třesouce.
A židle mají cit: ta sláma tmavožlutá
je k zádům laskava a ustupuje jim.
A duše slunce let zas vzplává, zavinuta
v pletivu ze stébel, kdys s těžkým obilím.
S koleny pod zuby, zelení pianisté,
všech deset pod židlí jak tympán dunící,
slýchají pod prsty lkát barkaroly jistě,
v milostném kýváni vrtíce palicí.
Ach, nenuťte je vstát ! Toť zkáza… Vyvstávají
jak biti kocouři se vzteklým prskáním,
zvedají lopatky a potichoučku lají.
Napjaté kalhoty na bedrech dmou se jim.
A vy je slyšíte vléc nohy, batolit se
a vrážet lebkami do potemnělých zdí,
a jejich knoflíky jsou zlaté zřítelnice,
vábicí na chodbách váš pohled z pozadí.
Pak mají neznámou zlou ruku, která hubí...
Nazpátek cedí vždy svým zrakem černý jed,
který je v pohledu trpící bité čuby.
A vy se potíte v té jámě naposled.
Když s pěstmi v manžetách jak mour zas sedí sami
dumají o všech těch, kdo přiměli je vstát,
a dlouhé hrozny žláz na krku s uzlinami
jim skáčou celý den ve stínu suchých brad.
A když pak spustí jim již přísný spánek hledí,
sní, s tváří na rukou, o židlích bříškatých,
na kterých poklidně v svých líbezných snech sedí,
o židlích milenkách kol stolů plných knih.
A květy z inkoustu pyl plivající v mracích
je podél kalichů schoulených ve chvíli
pomalu kolébou jak vážky na kosatcích.
- Jejich úd dráždí se o vousy obilí.
/překlad Svatopluk Kadlec/
Les assis
Noirs de loupes, grêlés, les yeux cerclés de bagues
Vertes, leurs doigts boulus crispés à leurs fémurs,
Le sinciput plaqué de hargnosités vagues
Comme les floraisons lépreuses des vieux murs ;
Ils ont greffé dans des amours épileptiques
Leur fantasque ossature aux grands squelettes noirs
De leurs chaises ; leurs pieds aux barreaux rachitiques
S'entrelacent pour les matins et pour les soirs !
Ces vieillards ont toujours fait tresse avec leurs sièges,
Sentant les soleils vifs percaliser leur peau,
Ou, les yeux à la vitre où se fanent les neiges,
Tremblant du tremblement douloureux du crapaud.
Et les Sièges leur ont des bontés : culottée
De brun, la paille cède aux angles de leurs reins ;
L'âme des vieux soleils s'allume, emmaillotée
Dans ces tresses d'épis où fermentaient les grains.
Et les Assis, genoux aux dents, verts pianistes,
Les dix doigts sous leur siège aux rumeurs de tambour,
S'écoutent clapoter des barcarolles tristes,
Et leurs caboches vont dans des roulis d'amour.
– Oh ! ne les faites pas lever ! C'est le naufrage…
Ils surgissent, grondant comme des chats giflés,
Ouvrant lentement leurs omoplates, ô rage !
Tout leur pantalon bouffe à leurs reins boursouflés.
Et vous les écoutez, cognant leurs têtes chauves,
Aux murs sombres, plaquant et plaquant leurs pieds tors,
Et leurs boutons d'habit sont des prunelles fauves
Qui vous accrochent l'oeil du fond des corridors !
Puis ils ont une main invisible qui tue :
Au retour, leur regard filtre ce venin noir
Qui charge l'oeil souffrant de la chienne battue,
Et vous suez, pris dans un atroce entonnoir.
Rassis, les poings noyés dans des manchettes sales,
Ils songent à ceux-là qui les ont fait lever
Et, de l'aurore au soir, des grappes d'amygdales
Sous leurs mentons chétifs s'agitent à crever.
Quand l'austère sommeil a baissé leurs visières,
Ils rêvent sur leur bras de sièges fécondés,
De vrais petits amours de chaises en lisière
Par lesquelles de fiers bureaux seront bordés ;
Des fleurs d'encre crachant des pollens en virgule
Les bercent, le long des calices accroupis
Tels qu'au fil des glaïeuls le vol des libellules
– Et leur membre s'agace à des barbes d'épis.
/originál/
Vysvětlivky
barkarola - je původně píseň benátských gondoliérů a také od ní odvozená instrumentální hudební forma v 6/8 nebo 12/8 taktu. Melodie barkarol jsou klidného charakteru. Druh taktu vytváří dojem houpavého pohybu, který připomíná houpání gondoly v benátských kanálech.
fotel - čalouněné křeslo s opěradly
trnož - je část židle nebo stolu, která se vkládá mezi nohy u dřevěného nábytku
vích slámy - svazek slámy, který se vytvářel ze slámy při žních
zřítelnice - část oka (zornice, panenka)