Arthur Rimbaud
První přijímání // Les Premières Communions (červenec 1871)
Další básně od Arthura Rimbauda ZDE
První přijímání
I
Ach, je to mrzuté v těch malých kostelících,
kde patnáct parchantů, již špiní pilíře,
hrouží se do stínu, jenž jiskří na střevících,
a zbožně blekotá své prosby ve víře:
však slunce probouzí už v listí na řapících
třpyt starých vitrají a fresky malíře.
Kamení zapáchá zemí, jež v létě hřeje,
a jsou tu hromady těch drobných oblázků
z říjící krajiny, jež slavnostně se chvěje,
když rostou na cestách, pokrytých od klásků,
ty suché keříky, na nichž se trnka směje,
a shluky moruší pod křídly bělásků.
Vždy jednou za sto let jej zdobí zedník z kraje
nátěrem modrých vod a bývá rozsvícen:
a pojí-li se k němu náboženská báje
o Marii či ďáblu, jenž byl vymýcen,
hned mouchy, které čpí jak hospody a stáje,
tu žerou mlsně vosk, jenž skanul na svícen.
A dítě náleží své rodině, kde může
mít tisíc naivních a prostoduchých rad:
jdou, zapomínajíce, že je svědí kůže,
tam, kde jim Kristův kněz své mocné prsty klad:
Kněz dostal přístřeší se zahrádkou a růže,
jen aby měly si kde bezstarostně hrát.
A první černý šat a nádherný den s dorty
pod Napoleonem či pod bubeníkem,
a malý obrázek, kde Jozífci a Marty
se tváří zbožně s vyplazeným jazykem,
a k nim se přidruží dva obrázky, dvě karty,
dvě malé vzpomínky na slavnost s košíkem.
Dívkám je velmi vhod, že chodí do kostela,
kde na ně volají směle a se žárem
kluci, již vypjali svá krásně rostlá těla,
ti, kdož jsou určeni být pýchou kasáren,
a hulákajíce, když radost do nich vjela,
si tropí smíchy z žen a nočních kaváren.
Pan farář vybral už pro děti spoustu dárků
a cítí navečer v své jasné ohradě,
když vzduchem tetelí se vzdálený zpěv stárků,
jak chvěje se mu nos a chmýří na bradě.
Pak spouští noc svůj stín, jak černý korzár bárku
při hudbě na tiché a noční estrádě.
II
Kněz povšiml si hned, že v hloučku před kostelem,
kde shromáždili se dnes všichni školáci,
je drobná dívenka se zachmuřeným čelem
a jejíž rodiče jsou asi chudáci-
,At v tento slavný den je Bůh jí těšitelem
Bůh, který modlitbu svým rájem odplácí."
III
Však právě v předvečer se dítě rozestůně
a jeho postýlka je uchvátí jak chrám.
Tu padne na ně chtíč jak kadidlová vůně,
ten chtíč, jenž vrací se vždy znovu: Umírám
A tiše počítá, jak velkou loupež lásky,
svým hloupým sestrám s rukou na čele
Ježíška, anděly a jeho svaté krásky
a duše touží pojat Vítězitele.
Adonai!... Zelený lesk nebes tryská rudě
v latinských koncovkách a zrumění svou tvář
a plachty od krve, jež teče z boží hrudě,
se snáší na slunce a tlumí jeho zář.
Pro věčné panenství se prokousává dření
tvých milosrdenství, víc nežli síly je,
královno Siónu, však tvoje odpuštění
jest ještě chladnější než vodní lilie.
IV
A potom Panna už je jenom knižní pannou:
mystické výjevy se hroutí častokrát…
A jsou tu obrazy, jež chudými se stanou
pod vrstvou návyku, a všecko ztlumí chlad.
Nejasná nestoudnost a kruté zvědavosti
jdou lekat čirý sen, sen modré čistoty,
který se přistihl u tunik nevinnosti,
v nichž Kristus zakrývá zář svojí nahoty.
Chce, chce, ač bolí to, ač tvoří se jí vrásky
na čele v poduškách, jež tlumí její křik,
prodloužit záblesky té svrchované lásky
a slintá. Černý stín se plazi na trávník.
Dítě už nemůže. Hle, vzpíná drobná bedra,
když rozhrnuje závěs záclon, aby z nich
moh proudit chladný vzduch do ohnivého vedra
pod její pokrývku a na schoulený břich.
V
Když v noci procitla, tu okno bylo bílé,
pod mokrým spánkem záclon tryskal zpěv,
lak jako v neděli za podvečerní chvíle,
Tu měla strašný sen. Z nosu jí tekla krev.
A náhle, cítíc se přes všecku slabost čista
a hodna vychutnat svou lásku v Ježíši,
žíznila po noci, kdy srdce tuší Krista,
hned vzruší se a hned zas utiší.
Po noci, panenské a nadpozemské Matce,
jež tiše ulévá svým klidem každý žár,
toužila po moci, kdy srdce, bušíc sladce,
bez svědků vylévá svou vzpouru a svůj svár.
Hvězda ji spatřila, jak nese svíci hrůzy
jak malá manželka, jež věří v zázraky,
na dvůr, kde mihotal se bílý přízrak blůzy,
jak snímá z vrchu střech své černé přízraky.
VI
Strávila svatou noc své lásky na latríně,
kam vnikal střechou vzduch a průvan ke svíci
a skvrny purpuru a černi na psím víně
se náhle hroutily v Špinavé směsici.
A v zlatých srdéčkách, jak třpytem ze zrcadla
se blýskal sousední a zamračený dvůr
a dlažba s páchnoucí a černou vodou z prádla
kreslila na zeď stín a přelud černých stvůr.
VII
Kdo vypoví těch hrůz, za něž se člověk stydí,
co záští vrhne se na vaše šílenství,
vy, jejichž posláním je ohlupovat lidi,
až sežere to tělo malomocenství.
VIII
A až se unaví v těch krutých hysteriích,
uvidí pojednou - ó jaké neštěstí -
milence, který sní a blouzní o Mariích
hned ráno po svatbě na ložní pelesti.
Způsobil jsem ti smrt a vzal jsem si tvá ústa,
tvé srdce, vše, co má a může člověk mít.
A já jsem nemocen. Má duše je však pustá.
Chci jíti k zemřelým a chci mít věčný klid.
Byla jsem mladinká. A Kristus ucpal hnusem
můj celý krk a potřísnil mi dech.
Líbals mne na vlasy, na moje vlasy rusé -
já dovolila to. Proč nehledáte lék,
vy muži, Ihostejní, že i ta nejvěrnější
v svém tajném vědomí je od vás na míli,
že i ta nejčistší je nejnakaženější,
že naše rozlety k vám jsou jen omyly.
Neboť už minul čas mých prvních přijímání.
Nikdy jsem nekladla tvou lásku nejvýše;
mé tělo, které se ti vzdává k milování,
se hemží hnilobným polibkem Ježíše.
IX
Tak duše prohnilá a propadlá zlé mdlobě
uslyší spílání tvé rozlícenosti.
Propadli bezhlavě tvé nevýslovné zlobě
a pro smrt vzdali se všech světských starostí.
Ó Kriste, zloději všech našich energií,
tys navždy zasvětil své mrzké bledosti
ta krásná čela žen, jež o zem sebou bijí
a vysilují se ve věčné lítosti.
/překlad Vítězslav Nezval/
První přijímání
I
Opravdu směšné jsou vesnické kostelíky,
kde patnáct opiček kol sloupů rejdicích
naslouchá modlení s usedavými vzlyky
černého človíčka v čvachtavých střevících.
Ohnivé slunce však probouzí přes šeříky
mdlé barvy okýnek, hned oživujících.
Stavební kámen je dál cítit rodnou zemí.
Vidíte hromádky oblázků od hlíny
v krajině kypící žhavými nadějemi,
kde těžkým obilím jdou hnědé pěšiny
s modrými trnkami, s černými morušemi
a s šípky na keřích zžehlými z třetiny.
Vždy jednou za sto let ty kůlny malujou se
šmolkovou hlinečkou míchanou s žinčicí,
A když je u Panen - či jak ty kůlny zvou se -
pitvorna mystičnost zvlášť oslňující,
tu mouchy, cítící stáj s dobrou pastvou, cpou se
na stropě sazemi a voskem ze svící.
A dítě, povinno sty díky, které dluží
rodině za péči a všechny strasti s ním,
odchází, necítíc již svědit bídnou kůži,
kam Kristův sluha mu sáh mocným prstem svým,
Kněz, odměňovaný přístřeším v stínu růží,
dopřává slunce všem těm čelům hnědnoucím.
Den sladkých koláčů a prvních černých šatů,
pod Napoleonem či pod bubeníkem
obrázek, na kterém se třesou v zbožném chvatu
Martičky s Josífky s vyplázlým jazykem,
a ve dnech zralosti dva listy k tomu datu
Toť všechny památky, spjaté s tím velkým dnem.
Dívčiny chodí vždy do chrámu Páně, rády,
že hoši, ladící hned po mši lehký tón,
je zovou holkami a cení jejich vnady.
Ti, kterým určil los se stát lvy garnizón,
se smějí v kavárně všem lidem bez výhrady
a v nových ohozech řvou šanson na šanson.
Pan farář vybral už obrázky pro své děti.
A když se plní vzduch, v němž po mši ztichlo vše,
huhňáním valčíků, jak z dálky vítr letí,
cítí v svém království, přes Boží zápovědi,
slast v tlustém lýtečku a v prstech na noze…
- Noc, pirát, přistává na zlaté obloze.
II
Kněz vyznamenal dnes z těch četných katechistů
z města i z předměstí, z nichž byli svoláni,
tu smutnou holčičku se skrání barvy listu.
Rodiče, portýři, jsou tady oba s ní
"Ach, ten tak slavný den být první z Katechistů,
Bůh na tu hlavičku dá sněžit žehnání."
III
V předvečer svého dne však dítě náhle rudne.
Jako by slyšelo už chmurně vzdychat chrám,
jde na ně mrazení - ó, lůžko není nudné! -
nelidské mrazení bez konce: "Umírám …"
A jak by loupila svým hloupým sestrám lásky,
počítá, sklíčena, na srdci s rukou mdlou,
Anděly, Ježíše a Panny zlatovlásky
a duší vypila Vítěze nad sebou.
Adonai!... Nebesa koupají rudé skráně
v latinských koncovkách, vodově zelená.
A bílé plachetky od krve z hrudi Páně
padají na slunce v té chvíli červená.
Pro svoje panenství, jak nynější, tak příští,
se v chlad tvé milosti vší touhou vhryzává.
Chladnější marmelád, leknínů, skelné tříšti
jsou, Kněžno Sionská, však odpuštění tvá!
IV
Pak Panna nakonec je již jen pannou z bájí:
mystické nadšení nejednou zemdlévá...
Chudobu obrazů falešně zlatívají
strast, strašný obrázek a tělo ze dřeva.
Zvědavé pohledy, mlhavě nestydaté,
vylekávají sny blankytné čistoty,
přistihující se kdes na nebeském šatě,
jímž Kristus zakrývá kousek své nahoty.
Chce, s duší sklíčenou, za tlumeného štkaní,
s hlavičkou v polštáři zrývaném vzlykoty,
prodloužit poslední milostné plápolání,
a slintá... Dům a dvůr už plní temnoty.
Je u konce svých sil. Nadzvedá záda v zmatku,
shrnuje záclonu stínící ložnici
a přivádí si z ní pod deku trochu chládku
na svoji dívčí hruď a břicho hořící.
V
Když náhle procitla, noc v okně byla bílá
před modrým spánkem stor na luně jako zjev.
Svátečnost zjevení ji v nitru uchvátila
Za růžového snu jí z nosu tekla krev.
A cítíc, že je s to - dost cudná, mimo sebe -
svou lásku lahodnou dnes v Bohu okoušet,
žádala sobě noc, kdy srdce, tušíc nebe,
před sladkým okem hůr jak žhne, tak chladne hned,
noc, která svlažuje, nehmotná Matko Panno,
mladistvá pohnutí svou tichou šedou tmou,
žádala temnou noc, kdy srdce sužováno
vylévá bez svědků a křiku vzpouru svou.
A jako malou choť a oběť, v prstech svíci,
ji její planeta pak náhle zahlídla
jít v dvůr, kde, bílý duch, schla blůza na měsíci,
a světlem se střechy hnát černá strašidla.
VI
Svou noc tak strávila, mrouc na záchodě strachem.
Děrami ve střeše se dralo ke svíci
se světlím povětřím psí víno s temným nachem,
ze dvora sousedů se proudy řítící.
Srdíčko ve dveřích svítilo do temnoty,
kde nebe žíhalo sklo oken karmíny,
a dlažba, z které čpěl pach mydlinkové vody,
trpěla stíny zdí s indigovými sny.
VII
Kdo jenom vypoví tu skleslost, bídné vzněty,
co záští pocítí, vy blázni prokletí,
jichž božím řemeslem je znetvořovat světy,
až sladké tělo to nám lepra pohltí?
VIII
Když plna úzkosti v svých hysterických chvilích
pak spatří milence za hoře ze štěstí
snít o milionech Marií sněhobílých
po noci objetí, tu poví s bolestí:
"Zabila jsem tě, věz! Já vzala ti, můj milý,
rty, srdce, vše, co měls a co mi bylo vhod.
A já jsem nemocna! Kéž by mě uložili
k umrlcům vlaženým potoky nočních vod!
Mladičké Kristus mně znečistil svěžest dechu.
Naplnil mě jak měch až po krk odporem.
Celovals vášnivě mé vlasy s hloubkou mechu
A já se nechala... Je vám to milé všem,
vy, muži, lhostejní, že i ta nejněžnější,
při plném vědomí, jak strašně trpí tím,
je nejprodejnější a nejsužovanější,
a naše vášeň k vám je vždy jen šálením.
Vždyť já mám za sebou už první přijímání.
Z polibků od tebe nemohu těšit se:
Mé tělo se srdcem za tvého objímání
se hemží hnilobným polibkem Ježíše!"
IX
Tak, s duší prohnilou a s duší zpitou rmutem,
ucítí řinout se tvé kletby sklíčeni:
- Leželi na Záští, tvém záští nedotknutém,
hodnými žádostmi jen pro smrt míjeni,
ty věčný zloději vší síly, Kriste, Pane,
ty, který zaslíbils té zsinalosti své
na dvacet staletí bolestným ženám skráně,
schýlené ze studu a z cephalalgie!
/překlad Svatopluk Kadlec/
Les Premières Communions
I
Vraiment, c'est bête, ces églises de villages
Où quinze laids marmots, encrassant les piliers,
Écoutent, grasseyant les divins babillages,
Un noir grotesque dont fermentent les souliers.
Mais le soleil éveille, à travers les feuillages,
Les vieilles couleurs des vitraux ensoleillés,
La pierre sent toujours la terre maternelle,
Vous verrez des monceaux de ces cailloux terreux
Dans la campagne en rut qui frémit, solennelle,
Portant, près des blés lourds, dans les sentiers séreux,
Ces arbrisseaux brûlés où bleuit la prunelle,
Des nœuds de mûriers noirs et de rosiers furieux.
Tous les cent ans on rend ces granges respectables
Par un badigeon d'eau bleue et de lait caillé.
Si des mysticités grotesques sont notables
Près de la Notre-Dame ou du saint empaillé,
Des mouches sentant bon l'auberge et les étables
Se gorgent de cire au plancher ensoleillé.
L'enfant se doit surtout à la maison, famille
Des soins naïfs, des bons travaux abrutissants.
Ils sortent, oubliant que la peau leur fourmille
Où le Prêtre du Christ plaqua ses doigts puissants.
On paie au Prêtre un toit ombré d'une charmille
Pour qu'il laisse au soleil tous ces fronts bruissants.
Le premier habit noir, le plus beau jour de tartes
Sous le Napoléon ou le Petit Tambour,
Quelque enluminure où les Josephs et les Marthes
Tirent la langue avec un excessif amour
Et qui joindront aux jours de science deux cartes,
Ces deux seuls souvenirs lui restent du grand jour.
Les filles vont toujours à l'église, contentes
De s'entendre appeler garces par les garçons
Qui font du genre, après messe et vêpres chantantes,
Eux, qui sont destinés au chic des garnisons,
Ils narguent au café les maisons importantes,
Blousés neuf et gueulant d'effroyables chansons.
Cependant le curé choisit, pour les enfances,
Des dessins ; dans son clos, les vêpres dites, quand
L'air s'emplit du lointain nasillement des danses,
Il se sent, en dépit des célestes défenses.
Les doigts de pied ravis et le mollet marquant…
— La nuit vient, noir pirate aux ciel noir débarquant.
II
Le prêtre a distingué, parmi les catéchistes
Congrégés des faubourgs ou des riches quartiers,
Cette petite fille inconnue, aux yeux tristes,
Front jaune. Ses parents semblent de doux portiers.
Au grand jour, la marquant parmi les catéchistes,
Dieu fera, sur son front, neiger ses bénitiers.
III
La veille du grand jour, l'enfant se fait malade
Mieux qu'à l'église haute aux funèbres rumeurs.
D'abord le frisson vient, le lit n'étant pas fade,
Un frisson surhumain qui retourne : Je meurs…
Et, comme un vol d'amour fait à ses sœurs stupides,
Elle compte, abattue et les mains sur son cœur,
Ses Anges, ses Jésus et ses Vierges nitides,
Et, calmement, son âme a bu tout son vainqueur.
Adonaï !… — Dans les terminaisons latines
Des cieux moirés de vert baignent les Fronts vermeils
Et tachés du sang pur des célestes poitrines,
De grands linges neigeux tombent sur les soleils.
Pour ses virginités présentes et futures
Elle mord aux fraîcheurs de ta Rémission ;
Mais plus que les lys d'eau, plus que les confitures
Tes pardons sont glacés, ô Reine de Sion.
IV
Puis la Vierge n'est plus que la Vierge du livre ;
Les mystiques élans se cassent quelquefois,
Et vient la pauvreté des images que cuivre
L'ennui, l'enluminure atroce et les vieux bois.
Des curiosités vaguement impudiques
Épouvantent le rêve aux chastes bleuités
Qui sont surpris autour des célestes tuniques
Du linge dont Jésus voile ses nudités.
Elle veut, elle veut pourtant, l'âme en détresse,
Le front dans l'oreiller creusé par les cris sourds,
Prolonger les éclairs suprêmes de tendresse
Et bave… — L'ombre emplit les maisons et les cours,
Et l'enfant ne peut plus. Elle s'agite et cambre
Les reins, et d'une main ouvre le rideau bleu
Pour amener un peu la fraîcheur de la chambre
Sous le drap, vers son ventre et sa poitrine en feu.
V
À son réveil, — minuit, — la fenêtre était blanche
Devant le soleil bleu des rideaux illunés ;
La vision la prit des langueurs du Dimanche,
Elle avait rêvé rouge. Elle saigna du nez,
Et se sentant bien chaste et pleine de faiblesse,
Pour savourer en Dieu son amour revenant,
Elle eut soif de la nuit où s'exalte et s'abaisse
Le cœur, sous l'œil des cieux doux, en les devinant ;
De la nuit, Vierge-Mère impalpable, qui baigne
Tous les jeunes émois de ses silences gris ;
Elle eut soif de la nuit forte où le cœur qui saigne
Écoute sans témoin sa révolte sans cris.
Et, faisant la victime et la petite épouse,
Son étoile la vit, une chandelle aux doigts,
Descendre dans la cour où séchait une blouse,
Spectre blanc, et lever les spectres noirs des toits.
VI
Elle passa sa nuit Sainte dans des latrines.
Vers la chandelle, aux trous du toit, coulait l'air blanc,
Et quelque vigne folle aux noirceurs purpurines
En deçà d'une cour voisine s'écroulant.
La lucarne faisait un cœur de lueur vive
Dans la cour où les cieux bas plaquaient d'ors vermeils
Les vitres ; les pavés puant l'eau de lessive
Souffraient l'ombre des toits bordés de noirs sommeils.
VII
Qui dira ces langueurs et ces pitiés immondes
Et ce qu'il lui viendra de haine, ô sales fous,
Dont le travail divin déforme encore les mondes
Quand la lèpre, à la fin, rongera ce corps doux,
VIII
Et quand, ayant rentré tous ces nœuds d'hystéries
Elle verra, sous les tristesses du bonheur,
L'amant rêver au blanc million des Maries
Au matin de la nuit d'amour, avec douleur !
Sais-tu que je t'ai fait mourir ? J'ai pris ta bouche,
Ton cœur, tout ce qu'on a, tout ce que vous avez,
Et moi je suis malade. Oh ! je veux qu'on me couche
Parmi les Morts des eaux nocturnes abreuvés !
J'étais bien jeune, et Christ a souillé mes haleines,
Il me bonda jusqu'à la gorge de dégoûts ;
Tu baisais mes cheveux profonds comme les laines,
Et je me laissais faire !… Oh ! va… c'est bon pour vous,
Hommes ! qui songez peu que la plus amoureuse
Est, dans sa conscience, aux ignobles terreurs
La plus prostituée et la plus douloureuse
Et que tous nos élans vers vous sont des erreurs.
Car ma communion première est bien passée !
Tes baisers, je ne puis jamais les avoir bus.
Et mon cœur et ma chair par ta chair embrassée
Fourmillent du baiser putride de Jésus…
IX
Alors l'âme pourrie et l'âme désolée
Sentiront ruisseler tes malédictions.
— Ils avaient couché sur ta haine inviolée,
Échappés, pour la mort, des justes passions.
Christ, ô Christ, éternel voleur des énergies,
Dieu qui, pour deux mille ans, vouas, à ta pâleur,
Cloués au sol, de honte et de céphalalgies,
Ou renversés, les fronts des Femmes de douleur.
/originál/