Arthur Rimbaud
Pařížská orgie čili Paříž se opět zalidňuje // L'Orgie parisienne ou Paris se repeuple (květen 1871)
Další básně od Arthura Rimbauda ZDE
Pařížská orgie čili Paříž se opět zalidňuje
Zde je, vy zbabělci! Vystrčte z vlaku brady.
Už oschl bulvár, už je pryč ten krutý křest!
Jednoho večera zde stály barikády.
Zde je, vy zbabělci, to svaté město měst.
Ach, hleďme, uteklo vás víc než při požáru!
Hle, bulvár, nábřeží a staré plakáty,
zde hřímal rachot bomb, zde táhli chlapi káru,
na níž byl střelný prach a ruční granáty.
Ukliďte do prken ty trosky mrtvých čtvrtí,
ty trosky, jež i teď vám nahánějí strach,
ryšavé stádo žen svým zadkem v tanci vrtí:
blázněte, tančete a rozviřujte prach.
Houf skotačících psic, jež požírají kaši
křik zlatých paláců k vám vzduchem burácí:
Pleňte! Noc radosti se v prudkých křečích snáší
do ulic, do domů! Ó smutní pijáci,
pijte! Až zahoří zář bílých světel, pleníc
a odhalujíc cíp všech možných pokladů,
budete slintati jak děti do svých sklenic
s pohledem upřeným k bílému západu.
Na počest Královně těch kaskádových stehen!
Poslyšte opilce, již nahlas škytají,
poslyšte za nocí hlas ochraptělých běhen,
jež tančí s panáky, starci a lokaji.
Vy ústa děsivá, vy, jež jste samá špína,
pracujte rychleji a urážejte čich!
Nalijte na stoly těm otupělcům vína!
Pohleďte, vítězi, jak splask vám hanbou břich.
Otevřte chřípí, ať se skvělým pachem zpije,
prolijte hrdlem jed a buďte veselí,
založte ručičky za svoje dětské šíje!
Básník vám povídá: Blázněte, zbabělí!
To, že se hrabete v děsivém břiše ženy,
vás straší myšlenkou na její novou křeč,
v níž by vás hodila přes kandelábr Seiny,
v níž byste leknutím pozbyli dech a řeč?
Knížata, panáci a syfilitikové,
pro děvku Paříž to vše neznamená nic,
to vaše hýření už není pro ni nové,
shodí vás ze sebe, mrzutě brblajíc.
A až z ní spadnete, až některý z vás zalká
nad pohmožděninou a až jí vyčte lest,
ta rudá nevěstka, jíž bouří v prsou válka,
s lhostejným zívnutím pozdvihne vzhůru pěst.
Když tolik trpělas svým tancem na hranici,
když už tě, Paříži, stih tolikerý zmar,
když ležíš na zemi, majíc v své zřítelnici
záblesky dobroty a plavých, plachých jar,
ó město bolestné, jež v agónii rány
se vrháš ňadry vpřed v nejistou budoucnost,
která ti otvírá své velké slavobrány,
ty tvoříš v dějinách vždy velkolepý most,
ty, s tělem vzníceným pro přeohromná muka,
sytíš se životem, tvůj hlas je dosud sláb,
v tvých žilách silný proud těch velkých červů cuká,
tvé lásky dotýká se zledovělý dráp.
Však to nic nevadí. Ti červi barev křídy
nezadrží tvůj krok, nezadrží tvůj dech,
jak Strigám nelze vyzrát na Karyatidy,
jimž svítí oko v zlatých plamenech.
A ač je ohavná tvá potřísněná cesta
a ač ses změnila v tak nevídaný vřed,
jenž hyzdí přírodu jak žádná jiná města,
básník si povídá: Tvá krása září vpřed.
Bouře tě světily pro grandiózní gesto,
nesmírný pohyb sil ti zvětšil ulice.
Mohutníš a smrt hřmí: Tys vyvolené město!
Shrň všecky útrapy do hluché polnice.
A básník převezme ten chaos bezejmenný,
zášť zlosynů i křik té chátry procítí
a z lásky zbičuje paprskem světla ženy,
jeho jamb poskočí: Hle, hle, vy banditi!
Vše obnoveno je po tolikerých změnách,
orgie v hampejzech zas rozkoš velebí
a plyn, jenž plápolá po červenavých stěnách,
se vzpíná k bledým mráčkům na nebi.
/překlad Vítězslav Nezval/
L'Orgie parisienne ou Paris se repeuple
Ô lâches, la voilà ! dégorgez dans les gares!
Le soleil expia de ses poumons ardents
Les boulevards qu'un soir comblèrent les Barbares.
Voilà la Cité belle assise à l'occident !
Allez ! on préviendra les reflux d'incendie,
Voilà les quais ! voilà les boulevards ! voilà
Sur les maisons, l'azur léger qui s'irradie
Et qu'un soir la rougeur des bombes étoila.
Cachez les palais morts dans des niches de planches!
L'ancien jour effaré rafraîchit vos regards.
Voici le troupeau roux des tordeuses de hanches,
Soyez fous, vous serez drôles, étant hagards!
Tas de chiennes en rut mangeant des cataplasmes,
Le cri des maisons d'or vous réclame. Volez!
Mangez ! Voici la nuit de joie aux profonds spasmes
Qui descend dans la rue, ô buveurs désolés,
Buvez ! Quand la lumière arrive intense et folle,
Foulant à vos côtés les luxes ruisselants,
Vous n'allez pas baver, sans geste, sans parole,
Dans vos verres, les yeux perdus aux lointains blancs,
Avalez, pour la Reine aux fesses cascadantes!
Écoutez l'action des stupides hoquets
Déchirants ! Écoutez, sauter aux nuits ardentes
Les idiots râleux, vieillards, pantins, laquais!
Ô cœurs de saleté, Bouches épouvantables,
Fonctionnez plus fort, bouches de puanteurs!
Un vin pour ces torpeurs ignobles, sur ces tables…
Vos ventres sont fondus de hontes, ô Vainqueurs!
Ouvrez votre narine aux superbes nausées!
Trempez de poisons forts les cordes de vos cous!
Sur vos nuques d'enfants baissant ses mains croisées
Le Poète vous dit : ô lâches, soyez fous!
Parce que vous fouillez le ventre de la Femme,
Vous craignez d'elle encore une convulsion
Qui crie, asphyxiant votre nichée infâme
Sur sa poitrine, en une horrible pression.
Syphilitiques, fous, rois, pantins, ventriloques,
Qu'est-ce que ça peut faire à la putain Paris,
Vos âmes et vos corps, vos poisons et vos loques?
Elle se secouera de vous, hargneux pourris!
Et quand vous serez bas, geignant sur vos entrailles,
Les flancs morts, réclamant votre argent, éperdus,
La rouge courtisane aux seins gros de batailles,
Loin de votre stupeur tordra ses poings ardus!
Quand tes pieds ont dansé si fort dans les colères,
Paris ! quand tu reçus tant de coups de couteau,
Quand tu gis, retenant dans tes prunelles claires
Un peu de la bonté du fauve renouveau,
Ô cité douloureuse, ô cité quasi morte,
La tête et les deux seins jetés vers l'Avenir
Ouvrant sur ta pâleur ses milliards de portes,
Cité que le Passé sombre pourrait bénir:
Corps remagnétisé pour les énormes peines,
Tu rebois donc la vie effroyable ! tu sens
Sourdre le flux des vers livides en tes veines,
Et sur ton clair amour rôder les doigts glaçants!
Et ce n'est pas mauvais. Tes vers, tes vers livides
Ne gêneront pas plus ton souffle de Progrès
Que les Stryx n'éteignaient l'œil des Cariatides
Où des pleurs d'or astral tombaient des bleus degrés.
Quoique ce soit affreux de te revoir couverte
Ainsi ; quoiqu'on n'ait fait jamais d'une cité
Ulcère plus puant à la Nature verte,
Le Poète te dit : « Splendide est ta Beauté!»
L'orage a sacré ta suprême poésie;
L'immense remuement des forces te secourt;
Ton œuvre bout, ta mort gronde, Cité choisie!
Amasse les strideurs au cœur du clairon lourd.
Le Poète prendra le sanglot des Infâmes,
La haine des Forçats, la clameur des maudits:
Et ses rayons d'amour flagelleront les Femmes.
Ses strophes bondiront, voilà ! voilà ! bandits!
— Société, tout est rétabli: les orgies
Pleurent leur ancien râle aux anciens lupanars:
Et les gaz en délire aux murailles rougies
Flambent sinistrement vers les azurs blafards !
/originál/