Arthur Rimbaud
Ofélie // Ophélie (květen 1870)
Další básně od Arthura Rimbauda ZDE
Ofélie
I
Na černé hladině, kde zrcadlí se noci,
spí Ofélie v dlouhých závojích,
jak velká lilie, spí jako po nemoci.
Opodál z lesíka je slyšet hlučný smích.
Už víc než tisíc let tu plyne Ofélie
jak bílý přízrak zvolna po řece.
Už víc než tisíc let tu její nostalgie
zpívá svou romanci mlhavé pasece.
S polibkem na prsy vánek jí čechrá v chvění
závoj a korunku, jež plyne za rosy.
Chvějivé vrboví jí pláče na rameni.
Na její bílou šíj se sklání rákosí.
Kolem ní vzdychají lekníny s kadeřemi.
A někdy probouzí hnízdečko jako pěst,
z kterého vyklouzne tichounký šelest k zemi,
tajemný polibek ze zlatožlutých hvězd.
II
Ó bledá Ofélie s něžnou krásou sněhu,
oh ano, zemřelas a plyneš po vodě,
to že ti vichřice, jež vanou z norských břehů,
šeptaly příběhy o trpké svobodě.
To že ti vichřice, bičující tvé vlasy,
přivedla do duše podivné kvílení,
to že hlas přírody v svém srdci slyšela jsi,
v plačícím stromoví a lesní zeleni.
To že hlas mořských vln jak hrozně smutná hrana
drtil tvou dětskou hruď, v níž dřímá sladký mír,
to že se posadil k tvým nohám kdysi zrána
ubohý šílenec a bledý kavalír.
Moc, Láska, Svoboda, jaké sny, pobloudilá,
rozplývala ses v nich, jak oheň taví sníh,
tvá velká vidění tvé slovo pohltila
a věčnost zaklela v tvém oku strašný smích.
III
A básník říká si, že v červáncích, jež plynou,
chodíváš hledat květ, jejž nosíš na šíji,
že viděl na vodě v závojích zvolna plynout
Ofélii jak velkou lilii.
/překlad Vítězslav Nezval/
Ophélie
I
Sur l'onde calme et noire où dorment les étoiles
La blanche Ophélia flotte comme un grand lys,
Flotte très lentement, couchée en ses longs voiles…
– On entend dans les bois lointains des hallalis.
Voici plus de mille ans que la triste Ophélie
Passe, fantôme blanc, sur le long fleuve noir;
Voici plus de mille ans que sa douce folie
Murmure sa romance à la brise du soir.
Le vent baise ses seins et déploie en corolle
Ses grands voiles bercés mollement par les eaux;
Les saules frissonnants pleurent sur son épaule,
Sur son grand front rêveur s'inclinent les roseaux.
Les nénuphars froissés soupirent autour d'elle;
Elle éveille parfois, dans un aune qui dort,
Quelque nid, d'où s'échappe un petit frisson d'aile :
– Un chant mystérieux tombe des astres d'or.
II
Ô pâle Ophélia ! belle comme la neige !
Oui tu mourus, enfant, par un fleuve emporté!
– C'est que les vents tombant des grands monts de Norwège
T'avaient parlé tout bas de l'âpre liberté;
C'est qu'un souffle, tordant ta grande chevelure,
A ton esprit rêveur portait d'étranges bruits;
Que ton cœur écoutait le chant de la Nature
Dans les plaintes de l'arbre et les soupirs des nuits;
C'est que la voix des mers folles, immense râle,
Brisait ton sein d'enfant, trop humain et trop doux ;
C'est qu'un matin d'avril, un beau cavalier pâle,
Un pauvre fou, s'assit muet à tes genoux !
Ciel! Amour! Liberté! Quel rêve, ô pauvre folle !
Tu te fondais à lui comme une neige au feu :
Tes grandes visions étranglaient ta parole
– Et l'infini terrible effara ton oeil bleu !
III
– Et le poète dit qu'aux rayons des étoiles
Tu viens chercher, la nuit, les fleurs que tu cueillis,
Et qu'il a vu sur l'eau, couchée en ses longs voiles,
La blanche Ophélia flotter, comme un grand lys.
/originál/