Arthur Rimbaud
Novoroční dárek sirotků // Les étrennes des orphelins (1869)
Další básně od Arthura Rimbauda ZDE
Novoroční dárek sirotků
I
V pokoji tančí stín. Je slyšet ztlumeně
šepot dvou dětí, jež tulí se ke stěně.
Dosud jsou zaklety v ranní polospánek
pod bílou záclonou, již rozhrnuje vánek.
Venku se krčí pták se zkřehlým zobákem;
křídlo má svěšené pod šedým oblakem.
A ejhle, Nový rok jde zticha po dvorečku,
jde se svou družinou, má nazdviženou vlečku
a úsměv plný slz, jde s lehkou úklonou.
II
Ty děti tulí se pod bílou záclonou,
potichu šeptají, jak dělá se to v noci.
Pak naslouchají zas, co mluví ranní chodci.
Často se zachvějí při zlatém klinkání
ranního zvonečku, jenž zvoní klekání,
jenž smutně naříká pod skleněnou svou koulí.
Pokoj je ledový. A na zemi se choulí
smuteční šatičky, které jsou od peří.
Řezavý vítr pláče u dveří
a vniká do bytu a necitelně mrazí.
Je v tom všem cítiti, že tady něco schází…
Ach, cožpak nemají ty děti matičku,
matičku s úsměvem na rtech a na líčku?
Což zapomněla jim otevřít dvířka kamen
přiložit lopatku a rozdmýchati plamen?
Říci jim: Dětičky, dobře se zaviňte,
dobrou noc, přijdu hned, musím pryč, promińte!
Což zapomněla, že jsou ranní metelice,
a nepřirazila dost dobře okenice?
- Mateřský sen je vlahý koberec.
měkounké hnízdo, upravená klec
kde děti, schoulené, sní jako krásní ptáci
uprostřed kouzelných a bílých dekorací!
Však zde je hnízdo, kde bez peří choulí se
a mrznou mláďátka, nespí a bojí se;
hnízdo, v němž vítr fouká na holátka…
III
Váš cit to pochopil: těm dětem chybí matka
Nikde jí není! - A otec, ten je pryč!...
A stará služebná má velký matčin klíč.
Děti jsou v promrzlém a opuštěném bytě..
Nikdo jim neříká: Mé drahé, sladké dítě.
Vzpomínka kreslí jim na tváři ruměnec.
vzpomínka, dlouhá a sladká jak růženec.
Ach, jak jsou překrásná ta novoroční jitra!
Celou noc nespí se a říká: Tak už zítra!
Jak v čarodějném snu přichází nadílka
s hračkami, bubínky pod křídlem andílka
a všechno tancuje a vše se rychle míhá
pod rouškou polosnu, jež chvílemi se zdvíhá
A po procitnutí radostné vstávání,
jazýček zamlaská při ranním zívání
a s kudrnatou hlavou, se zplihlými vlásky,
s očima, v nichž zářil plamen velké lásky,
s šibalským úsměvem malinkých slídičů
šlo se vždy zaťukat na dveře rodičů.
Vešlo se v košilce; a říkalo se přání,
pak přišly polibky a dlouhé radování.
IV
Jak bylo půvabné ta slova drmoli…
- Avšak teď docela je změněn jejich byt!
V kamnech to praskalo třpytivě při vaření.
A celý pokoj plul v překrásném osvětlení
a rudé reflexy kouzelných stínítek
kreslily pohádku na hnědý nábytek
Skříň byla bez klíčů! Jak často, po večeři,
stávali u jejích pomalovaných dveří,
kde bylo všecko možné vyryto;
co asi bylo v ni před nimi ukryto!
A zdávalo se jim, že slyší v jejich zámku
podivné kvílení, a strkali tam slámku,
- Dnes však je prázdný pokoj rodičů!
Dveře jsou tmavé, smutné, bez klíčů.
Nikdo se nestará o utrápené snílky;
jak smutný Nový rok, jenž skončí bez nadílky!
Jak smutno bude jim dnes v novoroční den,
zatímco prchá jim z velikých očí sen
s hořkými slzami - a krásná vzpomínka
šeptají: "Kdy se asi vrátí maminka?"
V
Pak zase děti spí, spí v smutném červánku
Řekl bys, vida je, že pláčí ze spánku
však těžké vzdychání ten jejich spánek ruší:
vždyť děti mají přec tak útlocitnou duši!...
Však jejich andílek jim osušuje zrak
a přináší jim sen krásnější nad zázrak.
Už zas se radují, už zas si pěkně hrají
se sladkým úsměvem, jsou šťastny jako v ráji.
Dvě spící hlavičky se k sobě přitulí,
ležíce na loktech, tak jak když usnuly,
a sen se otvírá diamantovým klíčkem,
jsou šťastny, jako by si hrály s anděličkem.
V krbu se lesknou jasné plameny,
pod oknem zurčí jarní prameny,
příroda budí se a zem je opět vlahá
ta divukrásná zem, svěží a polonahá,
již slunce v polibcích blaženě zahřívá
a v jejich bytě vše zas znovu ožívá:
Smuteční šatečky už nejsou plné peří
a vítr neskučí již pod skulinou dveří,
je to, jak přišla by sem víla hojnosti!
- A děti budí se s výkřikem radosti…
U lože matky je na koberci hrst kvítí,
uprostřed kterého se cosi krásně třpytí.
Na černém smutečním a těžkém brokátu.
s výšivkou ze stříbra, hedvábí, gagátu
je věnec se stuhou, která se leskne hladce,
na ní jsou napsána dvě slova: "NAŠÍ MATCE!"
/překlad Vítězslav Nezval/
Les étrennes des orphelins
I
La chambre est pleine d'ombre ; on entend vaguement
De deux enfants le triste et doux chuchotement.
Leur front se penche, encore alourdi par le rêve,
Sous le long rideau blanc qui tremble et se soulève...
- Au dehors les oiseaux se rapprochent frileux ;
Leur aile s'engourdit sous le ton gris des cieux ;
Et la nouvelle Année, à la suite brumeuse,
Laissant traîner les plis de sa robe neigeuse,
Sourit avec des pleurs, et chante en grelottant..
II
Or les petits enfants, sous le rideau flottant,
Parlent bas comme on fait dans une nuit obscure.
Ils écoutent, pensifs, comme un lointain murmure...
Ils tressaillent souvent à la claire voix d'or
Du timbre matinal, qui frappe et frappe encor
Son refrain métallique en son globe de verre...
- Puis, la chambre est glacée... on voit traîner à terre,
Épars autour des lits, des vêtements de deuil
L'âpre bise d'hiver qui se lamente au seuil
Souffle dans le logis son haleine morose !
On sent, dans tout cela, qu'il manque quelque chose...
- Il n'est donc point de mère à ces petits enfants,
De mère au frais sourire, aux regards triomphants ?
Elle a donc oublié, le soir, seule et penchée,
D'exciter une flamme à la cendre arrachée,
D'amonceler sur eux la laine et l'édredon
Avant de les quitter en leur criant : pardon.
Elle n'a point prévu la froideur matinale,
Ni bien fermé le seuil à la bise hivernale ?...
- Le rêve maternel, c'est le tiède tapis,
C'est le nid cotonneux où les enfants tapis,
Comme de beaux oiseaux que balancent les branches,
Dorment leur doux sommeil plein de visions blanches !...
- Et là, - c'est comme un nid sans plumes, sans chaleur,
Où les petits ont froid, ne dorment pas, ont peur;
Un nid que doit avoir glacé la bise amère...
III
Votre coeur l'a compris : - ces enfants sont sans mère.
Plus de mère au logis ! - et le père est bien loin !...
- Une vieille servante, alors, en a pris soin.
Les petits sont tout seuls en la maison glacée ;
Orphelins de quatre ans, voilà qu'en leur pensée
S'éveille, par degrés, un souvenir riant...
C'est comme un chapelet qu'on égrène en priant :
- Ah ! quel beau matin, que ce matin des étrennes !
Chacun, pendant la nuit, avait rêvé des siennes
Dans quelque songe étrange où l'on voyait joujoux,
Bonbons habillés d'or, étincelants bijoux,
Tourbillonner, danser une danse sonore,
Puis fuir sous les rideaux, puis reparaître encore !
On s'éveillait matin, on se levait joyeux,
La lèvre affriandée, en se frottant les yeux...
On allait, les cheveux emmêlés sur la tête,
Les yeux tout rayonnants, comme aux grands jours de fête,
Et les petits pieds nus effleurant le plancher,
Aux portes des parents tout doucement toucher...
On entrait !... Puis alors les souhaits... en chemise,
Les baisers répétés, et la gaîté permise !
IV
Ah ! c'était si charmant, ces mots dits tant de fois !
- Mais comme il est changé, le logis d'autrefois :
Un grand feu pétillait, clair, dans la cheminée,
Toute la vieille chambre était illuminée ;
Et les reflets vermeils, sortis du grand foyer,
Sur les meubles vernis aimaient à tournoyer...
- L'armoire était sans clefs !... sans clefs, la grande armoire !
On regardait souvent sa porte brune et noire...
Sans clefs !... c'était étrange !... on rêvait bien des fois
Aux mystères dormant entre ses flancs de bois,
Et l'on croyait ouïr, au fond de la serrure
Béante, un bruit lointain, vague et joyeux murmure...
- La chambre des parents est bien vide, aujourd'hui
Aucun reflet vermeil sous la porte n'a lui ;
Il n'est point de parents, de foyer, de clefs prises :
Partant, point de baisers, point de douces surprises !
Oh ! que le jour de l'an sera triste pour eux !
- Et, tout pensifs, tandis que de leurs grands yeux bleus,
Silencieusement tombe une larme amère,
Ils murmurent : "Quand donc reviendra notre mère ?"
V
Maintenant, les petits sommeillent tristement :
Vous diriez, à les voir, qu'ils pleurent en dormant,
Tant leurs yeux sont gonflés et leur souffle pénible !
Les tout petits enfants ont le coeur si sensible !
- Mais l'ange des berceaux vient essuyer leurs yeux,
Et dans ce lourd sommeil met un rêve joyeux,
Un rêve si joyeux, que leur lèvre mi-close,
Souriante, semblait murmurer quelque chose...
- Ils rêvent que, penchés sur leur petit bras rond,
Doux geste du réveil, ils avancent le front,
Et leur vague regard tout autour d'eux se pose...
Ils se croient endormis dans un paradis rose...
Au foyer plein d'éclairs chante gaîment le feu...
Par la fenêtre on voit là-bas un beau ciel bleu ;
La nature s'éveille et de rayons s'enivre...
La terre, demi-nue, heureuse de revivre,
A des frissons de joie aux baisers du soleil...
Et dans le vieux logis tout est tiède et vermeil
Les sombres vêtements ne jonchent plus la terre,
La bise sous le seuil a fini par se taire ...
On dirait qu'une fée a passé dans cela ! ...
- Les enfants, tout joyeux, ont jeté deux cris... Là,
Près du lit maternel, sous un beau rayon rose,
Là, sur le grand tapis, resplendit quelque chose...
Ce sont des médaillons argentés, noirs et blancs,
De la nacre et du jais aux reflets scintillants ;
Des petits cadres noirs, des couronnes de verre,
Ayant trois mots gravés en or : " A NOTRE MÈRE ! "
/originál/