Arthur Rimbaud

Na čas v pekle

Nemýlím-li se, býval svého času můj život hostinou, při které se otvíralo kdejaké srdce, při které tekla vína všeho druhu.

Jednou večer jsem si posadil na klín Krásu. - A shledal jsem, že je hořká. - A urážel jsem ji.

Obrnil jsem se proti spravedlnosti.

Utekl jsem. Vám, ó čarodějnice, ó trampoty, ó nenávisti, byl svěřen můj poklad!

Dospěl jsem až tam, že v mé mysli pohynula veškerá lidská naděje. Vrhl jsem se tlumeným skokem dravce na každou radost, abych ji zahladil.

Svolal jsem katy, abych se zahryzl při dokonávání do pažby jejich pušek. Svolal jsem pohromy, abych se udusil pískem, krví. Neštěstí bývalo mým bohem. Natáhl jsem se do bláta. Osušil jsem se v povětří zločinu. A zahrál jsem pěkné, ztřeštěné kousky.

A jaro mi přivodilo ohavný, idiotský smích.

Nuže, napadlo mne, když jsem se právě nedávno octl takřka v posledním tažení, abych se dal do hledání klíče k někdejší hostině, v níž bych možná zase nabyl chuti k životu.

Tímto klíčem je Milosrdenství. - Toto vnuknutí svědčí o tom, že jsem snil.
"Zůstaneš hyenou..." atd., křičí zlý duch, který mne ověnčil tak rozkošnými máky.

"Vysluž si svou smrt za všecky své choutky, za sobectví, a za všecky smrtelné hříchy."

Ach, příliš jsem jich přebral: - Avšak zapřísahám tě, drahý Ďáble, jen ne tak podrážděný pohled! A zatím, než dojde na těch několik opozdivších se drobných podlostí, vytrhuji ze svého zatracencova zápisníku těchto několik odporných lístků pro tebe, kterému se líbí na spisovateli nedostatek popisného a poučného nadání.

/překlad Vítězslav Nezval/

*****

"Jadis, si je me souviens bien, ma vie était un festin où s'ouvraient tous les coeurs, où tous les vins coulaient.

Un soir, j'ai assis la Beauté sur mes genoux. - Et je l'ai trouvée amère. - Et je l'ai injuriée.

Je me suis armé contre la justice.

Je me suis enfui. Ô sorcières, ô misère, ô haine, c'est à vous que mon trésor a été confié!

Je parvins à faire s'évanouir dans mon esprit toute l'espérance humaine. Sur toute joie pour l'étrangler j'ai fait le bond sourd de la bête féroce.

J'ai appelé les bourreaux pour, en périssant, mordre la crosse de leurs fusils. J'ai appelé les fléaux, pour m'étouffer avec le sable, avec le sang. Le malheur a été mon dieu. Je me suis allongé dans la boue. Je me suis séché à l'air du crime. Et j'ai joué de bons tours à la folie.

Et le printemps m'a apporté l'affreux rire de l'idiot.

Or, tout dernièrement, m'étant trouvé sur le point de faire le dernier couac! j'ai songé à rechercher le clef du festin ancien, où je reprendrais peut-être appétit.

La charité est cette clef. - Cette inspiration prouve que j'ai rêvé!

"Tu resteras hyène, etc.... ," se récrie le démon qui me couronna de si aimables pavots. "Gagne la mort avec tous tes appétits, et ton égoïsme et tous les péchés capitaux."

Ah! j'en ai trop pris: - Mais, cher Satan, je vous en conjure, une prunelle moins irritée! et en attendant les quelques petites lâchetés en retard, vous qui aimez dans l'écrivain l'absence des facultés descriptives ou instructives, je vous détache des quelques hideux feuillets de mon carnet de damné.

/originál/