Arthur Rimbaud
Hledačky vší // Les chercheuses de poux (1870)
Další básně od Arthura Rimbauda ZDE
Hledačky vší
Když čelo dítěte při dlouhém usínání
se krčí bázlivě před snem jak před mukou
tu k jeho loži se dvě velké sestry sklání
s nehtiky ze stříbra, jež svítí na rukou.
A posadí si je u otevřených oken,
kde koupá modrý vzduch svou květinovou směs,
a vjedou prstíky do jeho těžkých loken,
jež kropí drobný déšť, když zachvěje se bez.
A dítě poslouchá zpěv bázlivého dechu,
z nějž voní rostlinný a zlatožlutý med
a který přeruší vždy při kratinkém vzdechu
hvízdnutí drobných slin anebo polibek.
Slyší, jak skládají lem černobrvých víček
ve vonných mlčeních při častém mrkání,
když vraždí malou veš pod nehty královniček
s netečnou rozkoší a bez slitování.
Tu víno Lenosti v něm propuká a vzpění,
vzlyk Ikavých harmonik, jež třeští po hráči:
dítě cítí, jak při každém pohlazení
prýští a umírá v něm touha po pláči.
/překlad Vítězslav Nezval/
Hledačky vší
Když čelem dítěte se prodírá sen pestrý
jako bělostný roj obrazů nejasných,
k loži mu přistoupí dvě krásné, starší sestry
s jemnými prstíky o nehtech stříbrných.
A poté před oknem počínají své dílo,
zabývajíce se vzbuzeným dítětem,
když jeho kadeře, jež jitro orosilo,
dávají prstům svým nemilosrdně v plen.
A děcko poslouchá jejich dech poplašený,
zvolna se řinoucí po vlasech medových,
jejž lehkým povzdechem přerušují ty ženy,
když sliní prsty své, sníce o polibcích.
Cítí, jak jeho řas se dotýkají řasy
voňavé. A kterak ty prsty výbojné
pod nehty ostrými nedopřávají spásy
malým vším, rušícím sny za rozbřesku dne.
A víno pohody se rozlije mu hrudí
a harmonika kdesi v dáli začne hrát.
Tu děcko pocítí, že doteky v něm budí
i ničí zároveň touhu se rozplakat.
/překlad Gustav Francl/
Les chercheuses de poux
Quand le front de l'enfant, plein de rouges tourmentes,
Implore l'essaim blanc des rêves indistincts,
Il vient près de son lit deux grandes sœurs charmantes
Avec de frêles doigts aux ongles argentins.
Elles assoient l'enfant auprès d'une croisée
Grande ouverte où l'air bleu baigne un fouillis de fleurs
Et, dans ses lourds cheveux où tombe la rosée,
Promène leurs doigts fins, terribles et charmeurs.
Il écoute chanter leurs haleines craintives
Qui fleurent de longs miels végétaux et rosés
Et qu'interrompt parfois un sifflement, salives
Reprises sur la lèvre ou désirs de baisers.
Il entend leurs cils noirs battant sous les silences
Parfumés ; et leurs doigts électriques et doux
Font crépiter, parmi ses grises indolences,
Sous leurs ongles royaux, la mort des petits poux.
Voilà que monte en lui le vin de la Paresse,
Soupir d'harmonica qui pourrait délirer :
L'enfant se sent, selon la lenteur des caresses,
Sourdre et mourir sans cesse un désir de pleurer
/originál/