Edgar Allan Poe

Zvony

I.

Slyš hru zvonků: saně, zvon -

stříbro, zvon!

Rolničky se třpytí v sněhu, jede, jede postilión.

Jak to cinká, cinká, cinká

cestou, na niž padá sníh;

koník podkovama břinká -

v dálce telegrafní linka -

slyš hru zvonků na saních!

Bije půlnoc: bim, bam, bim,

hodiny se druží v rým,

padajíce do cinkotu zvonků, jichž je milion,

jako zvon, zvon, zvon,

zvon, zvon, zvon,

cinkajíce, jasně zníce jako zvon.

II.

Slyš jak zvoní k svatbě zvon,

zlatý zvon!

Jeho harmonický chorál jako varhanový tón

po celou noc slavně hrál

nad portálem katedrál

a teď zbarven do zlata

letí vstříc

a rozhazuje poupata

hrdličce, jež chytá je a dojata

hledí na měsíc!

Jaký zurčivý to shon

tryská v zpěvu z čistých hrdel ptáčat, jichž je milion!

Ševel, ston,

šustot, shon,

když nám prorokuje zvon

budoucnost, již zná jen on,

v jasném znění, vyzvánění,

jenom on, on, on,

zlatý zvon, zvon, zvon, zvon,

zvon, zvon, zvon,

hlaholící, jasně znící, zlatý zvon.

III.

Slyš ryk na poplach, toť zvon -

slitý zvon!

Jakou hrůzou plní náhle jeho strašidelný tón

tichou, dřímající noc,

do níž volá o pomoc

v příliš hrozném zděšení,

jež je k nevyjádření

mimo řev!

Křikem prosí strašný oheň za slitování,

oheň s plameny, jež srší z dýmu v praskání

a tak zoufale, jen slyš!

Chtěl by vzlétnout výš, výš, výš,

opustiti zvonici,

letět po bok měsíci -

utišiti boží hněv.

Ó ten strašný zvon, zvon, zvon!

Jaký strašidelný tón

dráždí sluch!

Duní, řinčí, umdlévá,

jakou hrůzu rozlévá,

hle, jak tetelí se vzduch!

Ucho náhle poznává

v ostrém znění

vyzvánění,

jak roste a ustává

nebezpečí, ryk a shon,

když ten zvon,

z utišení v rozbouření mění tón -

strašný zvon,

strašný zvon, zvon, zvon, zvon,

zvon, zvon, zvon -

skřípající, ostře znící, strašný zvon.

IV.

Slyš zvuk hran, to hřímá zvon -

prasklý zvon!

Jakým hrozným rachotem nás straší jeho chmurný tón,

hartusící do noci,

že se třesem v bezmoci

při mementu jeho ran,

neboť každý úder hran

rodí zrezivělý chřtán

v skřípění.

Lidé, Lidé, bezbožníci,

kteří máte ve zvonici

bydlení,

jásáte, když hrany, hrany

v jednotvárném krákorání

jako mramorové skály

shora na srdce se valí.

Zda jste muži, ženy, můry -

nejste zvířata, jste stvůry,

ďábel sám -

a váš vládce, král a pán

zvoní píseň hran, hran, hran,

ze všech stran -

jeho ironický tón

padá ve válečný shon -

odměřuje čas, čas, čas, 

trhá prudce za provaz -

jeho ochraptělý hlas

zní jak zvon,

prasklý zvon -

odměřuje čas, čas, čas,

trhá prudce za provaz,

jak by si chtěl zlámat vaz -

jeho ochraptělý hlas

zní jak zvon,

zní jak prasklý zvon, zvon, zvon -

odměřuje čas, čas, čas -

jeho ochraptělý hlas

zní jak zvon, zvon, zvon, zvon,

zvon, zvon, zvon -

v smutném štkaní, v naříkání jako zvon.

/překlad V. Nezval - Překlady I (1982)/

Zvony

I.

Slyš na saních zvonů zvuk —

stříbrozvuk!

Ký svět plesu v jejich písně se to shluk!

Slyš, jak znějí, znějí, znějí

v ledný zimní noci vzduch!

Rozptýlené hvězdy v reji,

zdá se, mžikat, zářit spějí

křišťálový v nebes luh;

taktem svým, svým, svým

jak run čaruplný rým

v hudbu vln jich a jich tón

padá zvon, zvon, zvon, zvon

zvon, zvon, zvon —

s nimi v souzvuk cinkající, výskající zvon!

II.

Svatebních, slyš, zvonů zvuk,

zlatý zvuk!

Ký svět štěstí v jejich písni se to shluk!

Ký ples v noční vonný vzduch

rozházel jich sladký ruch!

Slyšíš tónů roztavených do zlata

směsici!

jichž se vlna vzpíná bohatá

k hrdličce, jež poslouchá je patříc dojatá

k měsíci!

Z jejich úzkých zvučných cel

jaký proud to libozvuků vzduch kol rozechvěl!

Trysk' a zněl,

a jak pěl,

o Budoucnu rozprávěl.

Rozkoš, kterou rozzvučel

se ten znící, houpající

zvon, zvon, zvon,

zvon, zvon, zvon, zvon,

zvon, zvon, zvon, —

rhythmem znící, cinkající zvon!

III.

Slyš na poplach zvonů zvuk. —

spěže zvuk!

Ký svět hrůzy teď se v jejich vír a zmatek shluk!

V poděšený noci sluch

křičí drsný tónů ruch,

strach je zbavil hovoru,

řvou jen, řvou jen ve sboru

chraptící!

V děsném skřeku "Smilování!" křičí v plam,

blázni hádají se, chtíce hluchý překřičeti plam

výše, výše, výše k nebes končinám

zoufajíce letí tam,

odhodlány teď se zvedly,

by si teď neb nikdy sedly

v bok bledému měsíci!

Ó ten zvon, zvon, zvon,

jakou pověst bájí on

zoufalství!

Kterak ječí v stále větší vřavě dál,

jakou hrůzu v ňadra vzduchu rozchvěného svál,

slyš, jak zní!

Sluch však plně rozeznává

v břitkém lkání,

naříkání,

nebezpeč jak mizí, vstává.

Sluch ten rozeznává tón

v jejich jeku,

hvizdu, skřeku

padající, vzrůstající zhouby shon,

jak se ztiší neb vzpne k výši ve svém hněvu zvon,

ten zvon —

zvon, zvon, zvon, zvon,

zvon, zvon, zvon —

v nářku, v boji, ve odboji hřmící zvon!

IV.

Železných, slyš, zvonů zvuk —

smutný zvuk!

Ký svět vážných myšlenek se v jejich píseň shluk!

V tiché noci mrtvý vzduch

jakým děsem vpad jich ruch,

v naše srdce smutnou hrozbou jak se vryl!

Každý zvuk ten, jenž se valí

z jícnů jejich, rez jež halí,

jest jen kvil!

Ach ten lid, ach ten lid,

jenž má ve věži svůj byt,

sám tam zbyl,

a teď zvoní, zvoní, zvoní

a má v tom svou kratochvíl,

že se kámen kloní, kloní

k srdci, by je rozdrtil.

Nejsou muži, ženy též,

zvěř ni lidé, Ghulů spřež,

jejich král

do zvonění se to dal,

zvoní, zvoní, zvoní dál,

lkal

paian děsný jeho vůlí zvon!

Zajásá tu divě on,

jak uslyší onen zvon,

křičí, křepčí v jeden shon;

Taktem veden svým, svým, svým

kouzelný jak runský rým,

v paian, kterým hlučí zvon,

onen zvon,

s ním jde taktem tím, tím, tím

kouzelný jak runský rým

srdcem řinkající zvon,

zvon, zvon, zvon,

onen vzdychající zvon

v taktu on jde dále s ním, s ním, s ním

umíráčku zvoně ston, ston, ston

spjatý v šťastný runský rým

jejž lká zvon,

zvon, zvon, zvon,

jejž štká zvon,

zvon, zvon, zvon, zvon,

zvon, zvon, zvon

jak lká, ječí, duní v křeči zvon!

/překlad J. Vrchlický - Havran a jiné básně/

The Bells

I

Hear the sledges with the bells-

Silver bells!

What a world of merriment their melody foretells!

How they tinkle, tinkle, tinkle,

In the icy air of night!

While the stars that oversprinkle

All the heavens, seem to twinkle

With a crystalline delight;

Keeping time, time, time,

In a sort of Runic rhyme,

To the tintinnabulation that so musically wells

From the bells, bells, bells, bells,

Bells, bells, bells-

From the jingling and the tinkling of the bells.

II

Hear the mellow wedding bells,

Golden bells!

What a world of happiness their harmony foretells!

Through the balmy air of night

How they ring out their delight!

From the molten-golden notes,

And all in tune,

What a liquid ditty floats

To the turtle-dove that listens, while she gloats

On the moon!

Oh, from out the sounding cells,

What a gush of euphony voluminously wells!

How it swells!

How it dwells

On the Future! how it tells

Of the rapture that impels

To the swinging and the ringing

Of the bells, bells, bells,

Of the bells, bells, bells,bells,

Bells, bells, bells-

To the rhyming and the chiming of the bells!

III

Hear the loud alarum bells-

Brazen bells!

What a tale of terror, now, their turbulency tells!

In the startled ear of night

How they scream out their affright!

Too much horrified to speak,

They can only shriek, shriek,

Out of tune,

In a clamorous appealing to the mercy of the fire,

In a mad expostulation with the deaf and frantic fire,

Leaping higher, higher, higher,

With a desperate desire,

And a resolute endeavor,

Now- now to sit or never,

By the side of the pale-faced moon.

Oh, the bells, bells, bells!

What a tale their terror tells

Of Despair!

How they clang, and clash, and roar!

What a horror they outpour

On the bosom of the palpitating air!

Yet the ear it fully knows,

By the twanging,

And the clanging,

How the danger ebbs and flows:

Yet the ear distinctly tells,

In the jangling,

And the wrangling,

How the danger sinks and swells,

By the sinking or the swelling in the anger of the bells-

Of the bells-

Of the bells, bells, bells,bells,

Bells, bells, bells-

In the clamor and the clangor of the bells!

IV

Hear the tolling of the bells-

Iron Bells!

What a world of solemn thought their monody compels!

In the silence of the night,

How we shiver with affright

At the melancholy menace of their tone!

For every sound that floats

From the rust within their throats

Is a groan.

And the people- ah, the people-

They that dwell up in the steeple,

All Alone

And who, tolling, tolling, tolling,

In that muffled monotone,

Feel a glory in so rolling

On the human heart a stone-

They are neither man nor woman-

They are neither brute nor human-

They are Ghouls:

And their king it is who tolls;

And he rolls, rolls, rolls,

Rolls

A paean from the bells!

And his merry bosom swells

With the paean of the bells!

And he dances, and he yells;

Keeping time, time, time,

In a sort of Runic rhyme,

To the paean of the bells-

Of the bells:

Keeping time, time, time,

In a sort of Runic rhyme,

To the throbbing of the bells-

Of the bells, bells, bells-

To the sobbing of the bells;

Keeping time, time, time,

As he knells, knells, knells,

In a happy Runic rhyme,

To the rolling of the bells-

Of the bells, bells, bells:

To the tolling of the bells,

Of the bells, bells, bells, bells-

Bells, bells, bells-

To the moaning and the groaning of the bells.

/originál/