Edgar Allan Poe

Ulalume

Byl sychravý den a v deštivém chladu

listí provázelo každý krok -

šustíc, provázelo každý krok,

byla noc v pustém listopadu,

už nevím ani, který to byl rok -

u ponurých, auberských vodopádů,

tam, kde je bařinatý veletok,

u ponurých, auberských vodopádů.

tam, kde je bařinatý veletok.

Šli jsme zde v cypřišovém lesíku

obrovskou alejí s Psyché, bloudíce -

s Psyché, mou duší šli jsme, bloudíce,

já jsem měl plné srdce výkřiků

a lávy, tekoucí za vichřice

sirnými proudy z hory Yaniku

na konec světa, v strašné panice -

sirnými proudy z hory Yaniku

až na konec světa, v strašné panice.

Šli jsme tak vážně, v odměřeném chladu

a bez myšlenek, zvolňujíce krok -

bez vzpomínek a zvolňujíce krok

a nevšímali jsme si listopadu,

v němž prožívá svou noční dobu rok

(v němž prožívá svou noc všech nocí rok)

a nevšímali jsme si vodopádů,

ačkoliv jsme tu znali každý krok,

těch chmurných, nekonečných vodopádů

a bařin, z nichž se prýští veletok.

A teď, kdy chýlilo se ke svítání

na hvězdném zvěrokruhu v orloji -

na nočním zvěrokruhu v orloji,

vynořilo se ve tmách z nenadání

světlo pod mlhavými závoji

a vyšel měsíc na nebeské báni

s růžky, jak dávný rytíř ve zbroji -

Astartin měsíc na nebeské báni,

s růžky, jak dávný rytíř ve zbroji.

A já jsem řekl: "Luna ve svém pláči

je vroucnější než světlo Diany -

je vroucnější než teplo Diany,

viděla mne, jak usedavě pláči,

a přinesla mi balzám na rány -

a prošla souhvězdím Lva, jenž se mračí

aby nám ukázala na brány,

jež vedou k nebi, s lékem na rány;

ó, vystup doupětem Lva, jenž se mračí

a dej mi vonný balzám na rány."

Leč Psyché řekla: "Viděls bledá líčka

té hvězdy, bledé jako bývá vrah -

té hvězdy, bledé jako bývá vrah,

pojď! nevěřím jí - utečme!, mám strach!

Děsila nás svou řečí, klopíc víčka,

a viděls, jak se za ní zvedal prach -

plakala v těžkých mdlobách, klopíc víčka,

a křídly pozvedala chmurný prach -

ten chmurný, pozemský a těžký prach."

Já odvětil: "Vždyť je to jenom snění,

chci se s tím divným světlem poradit -

chci v jeho křišťálové záři jít,

je věštecká a nádherně se pění

a dává naději a krásný klid,

má chvějící se, křišťálový svit,

ach, svěřme se jí až do kuropění,

a můžem stále rovnou za ní jít,

bezpečně za ní, až do kuropění,

až k nebi můžem za ní rovně jít -

až k nebi, k němuž letí její svit."

Tak utišil jsem duši políbením

a zahnal její melancholii -

úzkost a její melancholii,

a na konci v té dlouhé aleji

jsme uviděli legendární hrob,

ten pověstný a legendární hrob

a já jsem řekl: "Sestro, přečti mi,

co ukrývá ten tajuplný hrob." -

a ona řekla: "Ulalume -

to je hrob ztracené Ulalume."

Mé srdce ztuhlo v popelavém chladu

jak listí provázející náš krok,

s šuměním provázející náš krok

a řekl jsem: "To bylo v listopadu

za pusté noci, právě v onen rok,

kdy putoval jsem v tmavém, nočním chladu

se strašlivým břemenem, v tom strašném chladu,

když prožíval svou noc všech nocí rok -

teď vzpomínám na hukot vodopádu

a bařin, z nichž se prýští veletok,

těch strašidelně chmurných vodopádů

a bařin, z nichž se prýští veletok."

/překlad V. Nezval - Překlady I (1982)/ 

Ulalum

Kol nebe bylo smutné, popelavé;

a listí scvrklé a žluté v šeru —

a listí zkroucené, žluté v šeru;

to bylo v Říjnu pusté noci mhavé

roku, jejž zapomnít nelze, tož v směru

blíž Auberské pusté tůně tmavé,

v té mhavé končině blíž Weyru,

blíž vlhké, Auberské bažiny tmavé,

kde straší Ghulové ve hvozdech Weyru.

Tam titanská alej kde se tměla,

v cypřiších bloudil jsem s duší svojí,

v cypřiších s Psychou, duší svojí;

to bylo v dnech, kdy hruď má, vulkán vřela

jak škvárů bystřice, jež se rojí,

jak sírná láva, když se rojí,

kde Jeanick vyčnívá, hora ztmělá,

na pólu nejzazším jež stojí,

s jekem se valí s hory, jež ztmělá

v mhách pólu na severu stojí.

Hovory naše byly přemítavé,

myšlenky sklané a žluté v tom šeru —

vzpomínky zdrané a žluté v tom šeru,

my nevěděli, že dny jsou v Říjnu mhavé,

ni rok že chýlí se k noci v svém směru —

Ó noci všech nocí v roku tom v šeru!

My nezřeli jezero Auberské tmavé —

ač cestovali jsme jednou v tom směru,

my nevzpomněli té Auberské bažiny tmavé,

kde straší Ghulové ve hvozdech Weyru.

A nyní, kdy noc juž měla své stáří,

na orloji hvězd když jitro plálo,

na orloji hvězd když jitro stálo,

na konci stezky, mha kde se sváří,

tekuté, mlživé světlo tam hrálo.

Zázračný srpek jakýs tam září,

dvojím se rohem světlo to smálo,

Astarty démantný srp to tam září,

určitě dvojím rohem to plálo.

Já děl: Diany teplejší jest více;

ona se valí etherem vzdechů,

těká dle zvůle etherem vzdechů

a zřela, že slzy nevyschly z líce,

na které neumře červ a tak v spěchu

přišla sem ke mně přes souhvězdí Lvice,

ukázat k Nebi cestu nám v těchu,

ku míru Lethy vésti nás v spěchu;

ona se zvedla k nám přes odpor Lvice

svítíc svým zrakem v hvozdě a mechu,

šla s Láskou v očích doupaty Lvice,

zářící bleskla k nám v hvozdě a mechu.

Však zvedla Psyche prst svůj do výše

řkouc: Škoda, nevěřím hvězdy té plání,

bledému její nevěřím plání,

ó nestavme kroků a pospěšme spíše!

Ó prchněm, je třeba, lesem a plání!

Ve strachu, hrůze tak mluvila tiše

a její peruť se do prachu sklání,

chvěla se úzkostí, nechajíc tiše

v prach padat peruť svou v nářku a lkání,

smutně ji vléci prašnou tou plání.

Odvětím: Toto pouhé je snění,

pojďme jen chvějným světlem tím dále!

Koupejme v křišťalném světle se dále!

To Sibylinské zářící chvění

plá Nadějí, Krásou dnes večer stále.

Hleď, zvedá se třesoucí Nocí, jdouc stále!

Můžem jí věřit, být ujištěni,

že dobře nás povede, bezpečně dále,

můžem tím světlem být ujištění,

že musí nás vésti dobře a dále,

neb nocí jdouc k Nebi se chví, zvedá stále!

Ztišil jsem Psychu, objal ji vřele,

zburcoval jsem ji ze smutných dum,

zmoh jsem roj pochyb jejich a dum

a dál jsme šli v konec mýtiny ztmělé.

V tom brána nám v cestě — mrtvých to dům,

to se svým nápisem mrtvých byl dům

a já děl: Sestro, na brány čele

co psáno tam nese ten mrtvých dům?

A řekla: Ulalum! Ulalum!

Toť hrobka tvé mrtvé jest Ulalum!

Hned stalo se mé srdce popelavé,

jak listí scvrklé a žluté v šeru,

jak listí zkroucené, žluté v šeru,

já děl: "To Října jitro bylo mhavé

a v téže noci, kdy beze směru

v posledním roku šel jsem zde v šeru,

s břemenem těžkým až sem v tom šeru;

v té noci, všech nocí nejhorší věru,

ký Démon pokoušel v tomto mne směru?

Poznávám Auberské pleso teď tmavé,

ty planiny mhavé v okolí Weyru, —

Auberské bažiny poznávám tmavé

kde straší Ghulové ve hvozdech Weyru."

/překlad J. Vrchlický/ 

Ulalume

The skies they were ashen and sober;

The leaves they were crispéd and sere—

The leaves they were withering and sere;

It was night in the lonesome October

Of my most immemorial year;

It was hard by the dim lake of Auber,

In the misty mid region of Weir—

It was down by the dank tarn of Auber,

In the ghoul-haunted woodland of Weir.

Here once, through an alley Titanic,

Of cypress, I roamed with my Soul—

Of cypress, with Psyche, my Soul.

These were days when my heart was volcanic

As the scoriac rivers that roll—

As the lavas that restlessly roll

Their sulphurous currents down Yaanek

In the ultimate climes of the pole—

That groan as they roll down Mount Yaanek

In the realms of the boreal pole.

Our talk had been serious and sober,

But our thoughts they were palsied and sere—

Our memories were treacherous and sere—

For we knew not the month was October,

And we marked not the night of the year—

(Ah, night of all nights in the year!)

We noted not the dim lake of Auber—

(Though once we had journeyed down here)—

We remembered not the dank tarn of Auber,

Nor the ghoul-haunted woodland of Weir.

And now, as the night was senescent

And star-dials pointed to morn—

As the star-dials hinted of morn—

At the end of our path a liquescent

And nebulous lustre was born,

Out of which a miraculous crescent

Arose with a duplicate horn—

Astarte's bediamonded crescent

Distinct with its duplicate horn.

And I said—"She is warmer than Dian:

She rolls through an ether of sighs—

She revels in a region of sighs:

She has seen that the tears are not dry on

These cheeks, where the worm never dies,

And has come past the stars of the Lion

To point us the path to the skies—

To the Lethean peace of the skies—

Come up, in despite of the Lion,

To shine on us with her bright eyes—

Come up through the lair of the Lion,

With love in her luminous eyes."

But Psyche, uplifting her finger,

Said—"Sadly this star I mistrust—

Her pallor I strangely mistrust:—

Oh, hasten! oh, let us not linger!

Oh, fly!—let us fly!—for we must."

In terror she spoke, letting sink her

Wings till they trailed in the dust—

In agony sobbed, letting sink her

Plumes till they trailed in the dust—

Till they sorrowfully trailed in the dust.

I replied—"This is nothing but dreaming:

Let us on by this tremulous light!

Let us bathe in this crystalline light!

Its Sybilic splendor is beaming

With Hope and in Beauty to-night:—

See!—it flickers up the sky through the night!

Ah, we safely may trust to its gleaming,

And be sure it will lead us aright—

We safely may trust to a gleaming

That cannot but guide us aright,

Since it flickers up to Heaven through the night."

Thus I pacified Psyche and kissed her,

And tempted her out of her gloom—

And conquered her scruples and gloom:

And we passed to the end of the vista,

But were stopped by the door of a tomb—

By the door of a legended tomb;

And I said—"What is written, sweet sister,

On the door of this legended tomb?"

She replied—"Ulalume—Ulalume—

'Tis the vault of thy lost Ulalume!"

Then my heart it grew ashen and sober

As the leaves that were crispèd and sere—

As the leaves that were withering and sere,

And I cried—"It was surely October

On this very night of last year

That I journeyed—I journeyed down here—

That I brought a dread burden down here—

On this night of all nights in the year,

Oh, what demon has tempted me here?

Well I know, now, this dim lake of Auber—

This misty mid region of Weir—

Well I know, now, this dank tarn of Auber—

In the ghoul-haunted woodland of Weir."

Said we, then—the two, then—"Ah, can it

Have been that the woodlandish ghouls—

The pitiful, the merciful ghouls—

To bar up our way and to ban it

From the secret that lies in these wolds—

From the thing that lies hidden in these wolds—

Had drawn up the spectre of a planet

From the limbo of lunary souls—

This sinfully scintillant planet

From the Hell of the planetary souls?"

/originál/