Edgar Allan Poe
Havran / Krkavec // The Raven
Další básně od Edgara Allana Poea ZDE
Havran
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."
Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; -"
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."
Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne -
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."
Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: "Už víckrát ne!"
Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné:
"Už víckrát ne".
Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.
Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
však havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.
/překlad V. Nezval - Havran (1959)/
Havran
Bylo pusto o půlnoci, když jsem hloubal bez pomoci,
luštil marně živou mocí staré svazky kajícné,
nedřímal jsem, nebděl ani, když tu ťuk ťuk znenadání
ozvalo se zaklepání, zaklepání a víc ne.
"Kdo mě shání, co chce toto zaklepání kajícné?
Je to host a nic víc ne."
Vzpomínám si — jak to říci? — prosinec byl s metelicí,
každý uhlík zmírající kreslil přízrak tragický.
Už aby se rozednilo; marně bych tu hledal dílo,
jež by ve mně přehlušilo osten touhy nelidský:
Leonoro, v ráji tak ji nazývají navždycky,
bez jména zde navždycky.
Zašustilo sukno žalné (a ten šustot polekal mne)
nechápavou hrůzyplnou mukou děsu mučíc mne.
A jak ve mně srdce buší, vlastní hlas se vdírá v uši:
"Je to host k mé smutné duši, tyhle zvuky kajícné,
pozdní host k mé smutné duši přišel — a víc ne.
Tohle je to — a víc ne."
Srdce ve mně znova vzplálo; zaváhal jsem jenom málo —
"Pane nebo paní, nechtěl bych vás ranit — za nic ne,
nedřímal jsem, nebděl ani, když tu ťuk ťuk znenadání
přišlo vaše zaklepání, zaklepání a víc ne —"
Dokořán hned otevřel jsem po té řeči kajícné.
Temno venku — nic víc ne.
V hloubi temnot zahloubaný, dlouho stál jsem upoutaný
v hádankách a ve snách, jež bych nesnil znova — za nic ne.
Klid zde trnul nerušený, ticho mrzlo bez ozvěny,
když tu šeptly tiché steny "Leonoro" kajícně,
já to šeptám a zpět "Leonoro" zní mi kajícně,
jenom to — a nic víc ne.
Přivřel jsem a zpátky šel jsem v duši s neuhaslým děsem,
když tu náhle uslyšel jsem ťuk ťuk zase a už víc.
"Jistě je tu, jistě" chvím se, "něco na okenní římse,
půjdu tam a přesvědčím se, mě už neodradí nic.
Jen když srdce ztiším, záhado, mě neodradí nic.
Je to vítr a nic víc."
Okno dokořán a za ním přihrnul se s natřásáním
havran s povznešeným zdáním dnů, kdy štěstí bylo víc.
Neráčil mi kynout ani, neprojevil zaváhání
a jak velký pán či paní vzlétl a už jakby nic,
na poprsí Pallady tam nade dveřmi jakby nic
posadil se a nic víc.
V tom svém ebenovém lesku tichý smích i mému stesku
vyloudil pták v póze strnulé a hrdě posvátné.
"Chochol máš už všecek narván, a přec nemůže být nazván
sketou starý hrůzný havran z noční říše závratné.
Které je tvé jméno v plutonovské říši závratné?"
Kráká havran: "Víckrát ne."
Připadlo mi hodně divné, že mluví tak chmurně klidně,
i když vztah a smysl najít v tom dost bylo nesnadné.
Však co platno vymlouvání, že co živ tak znenadání
nikdo nezahlédl ani jednou, pro jedenkrát ne,
ptáka nebo zvíře na soše či bustě posvátné
s tímto jménem: Víckrát ne.
Zatím havran osaměle odmlčel se zatvrzele,
jako by své bytí celé vdech v to slovo památné.
Nehnul brkem, neřek přání, jenom já jsem prones maní:
"Žádný z přátel neměl stání, sliby jsou už neplatné,
i ty, ptáku, opustíš mě jak naděje neplatné!"
A pták pravil: "Víckrát ne."
S duší znovu poplašenou nad tou větou pronesenou
"Ach, to jediné znáš," řek jsem, "jediné a víc snad ne
od pána, jenž za pohromy uchoval si v podvědomí
jeden refrén povědomý, jedno slovo nezvratné,
nostalgický žalm své beznaděje tolik nezvratné,
své víckrát, víckrát ne."
A když havran v hluchém tichu ponoukal zas duši k smíchu,
křeslo pohodlné obrátil jsem k bustě posvátné,
a pak když jsem v samet zapad, pokoušel se marně chápat,
zkoušel aspoň v temnu tápat, co pták z doby památné,
přízrak děsný, zlý a zlopověstný z doby památné,
co mi chce tím: víckrát ne.
Tak jsem seděl pohroužený v pochybách, jak probodený
v samém srdci tamtím svitem krutých ptačích zřítelnic.
Dál a dál jsem myslí bloudil, hlavu chýlil, v dumách soudil
na křesle, kam svit se loudil, lampa předla praskajíc,
kam však ona nezabloudí pod tu lampu nikdy víc,
na to křeslo nikdy víc.
A když jsem tak oči mhouřil, houstl vzduch, jak dým by kouřil,
po kobercích — andělů slyš lehké kroky obratné.
"Ach, to Bůh se slitovává, po těch andělech mi dává
poshovění-zapomnění, v němž se láska propadne,
pij ten nápoj, Leonora do tmy se v něm propadne!"
Pravil havran: "Víckrát ne."
"Proroku či ďáble jenom, ať jsi věštec nebo démon,
přišel-lis mi našeptávat, či byl zavát z metelic,
v tomto kraji opuštěném žiju sám, však s čistým jménem,
v domě hrůzou obklíčeném — řekni pravdu, nesmlč nic,
řekni pravdu, zdali v Hádu balšám najdu, nesmlč nic —"
Praví havran: "Nikdy víc."
"Proroku či ďáble jenom, ať jsi věštec nebo démon,
při Bohu, jejž s tebou vzývám, při tom Nebi bez hranic,
řekni duši, jež žal tají, zdali najde v dálném ráji
tam, kde Leonoru znají, na nebesích u světic,
najde ji a jednou v ráji na hruď stiskne u světic —"
Praví havran: "Nikdy víc."
Ať jsi pták a nebo zlosyn, tohle už je zřejmý pokyn
skončit s tebou," křičím, "táhni do své noci závratné,
nezůstav tu kousek peří, té tvé lži ať kdo chce věří,
opusť samotu mých dveří, pryč z té busty posvátné,
odstraň zobák z mého srdce a svůj zjev z té busty posvátné —"
Praví havran: "Víckrát ne."
Usadil se, nepozvedne, neohlédne, křídlem nehne,
až pod ním i mramor bledne na té bustě posvátné.
A v těch očích snivém hoři cosi démonicky hoří,
jeho křídla stíny tvoří, černé stíny podvratné,
a má duše z těchto stínů, spleti stínů podvratné,
neunikne, víckrát ne!
/překlad I. Slavík - Šestnáct českých překladů (1990)/
Krkavec
Byla jednou půlnoc tmavá a já znaven poklimbával
nad moudrými poučkami starodávných učebnic.
Když jsem se tak bránil spaní, ozvalo se zaklepání,
něčí slabé zaťukání — zaťukání, víc však nic.
"Někdo asi", zamumlal jsem, "ťuká na dveře — to nic,
nejspíš návštěva, nic víc."
Vrací se mi zas a znova sychravá noc prosincová,
každý žhnoucí uhlík tehdy ryl svůj odraz do dlaždic.
Prahnul jsem po rozednění, marně hledal ve svém čtení
úlevu a zapomnění na zářivou dívčí líc.
Lenorou je v nebi zvána vzácná panna, jejíž líc
nemá zde už jména víc.
Při každičkém zašustění závěsů se moje snění
zvrhlo v příval neskutečné, temné hrůzy bez hranic.
A tak abych zbavil svoje srdce všeho nepokoje,
řek jsem znovu: "Nejspíš to je pozdní návštěva, víc nic.
Někdo stojí u dveří a chtěl by vstoupit, jinak nic:
To je to — a pranic víc."
Pak jsem v duchu sebral síly, bez váhání v příští chvíli
zavolal jsem: "Pane, paní, promiňte mi, chci však říct,
že šlo na mne zrovna spaní — a to vaše zaklepání,
vaše slabé zaťukání znělo tiše jako nic.
Stěží jsem vás vůbec slyšel." Otevřel jsem — venku nic.
Kolem černá tma, nic víc.
Dlouho stál jsem, do tmy zíral, soužil jsem se, strach mě svíral,
smrtelník snad nesnil dosud sny, jichž já snil na tisíc.
Ticho bylo dokonalé, jedno slovo potom ale
zaznělo a znělo dále, ozvěnou se vracejíc.
"Lenoro?" — to z mých úst znělo, ozvěnou se vracejíc:
"Lenoro!" Jen to, nic víc.
V komnatě jsem opět stanul, v hloubi duše jsem jen planul,
když se znovu ozval ťukot — zněl teď nahlas trochu víc.
"Jistě," řek jsem, "jistě to je něco v okně do pokoje,
podívám se tedy, co je zač ten šramot z okenic.
S klidným srdcem odhalím tu záhadu svých okenic:
Je to vítr a víc nic."
Rozrazil jsem okenici, když vtom, křídly třepající,
vstoupil vzrostlý krkavec z dob dnes již bájných zpolovic.
Poklonou mě nepozdravil, na chvilku se nezastavil,
vznešeně jak šlechtic pravý snes se dolů z okenic.
Na poprsí Palladino ke dveřím slét z okenic,
slétl, sed si — a víc nic.
Svojí strohou strojeností, svojí vážnou vznešeností
rozjasnil ten ebenový pták mou dosud smutnou líc.
"Hřebínek máš přistřižený, nezdáš se však ustrašený,"
řek jsem, "ptáku zamračený, z břehů noci jdeš mi vstříc.
S jakým ctěným jménem jdeš mi od plutonských břehů vstříc?"
Krkavec děl: "Nikdy víc."
Užasl jsem, jak jen jasný hlas má pták ne zrovna krásný,
ač kdo ví, co chtěl mi těmi zmatenými slovy říct.
Shodneme se totiž přece — sotva který člověk střet se
doma s ptákem, jenž by lehce vlétl dovnitř z okenic.
S tvorem, jenž by nade dveře, na bystu slét z okenic
a měl jméno "Nikdy víc".
Osamělý pták však stále seděl na bystě a dále
neřek víc než těch pár slov, v něž vdech svou duši z plných plic.
Víc už slůvka nepronesl — z jeho peří klid se nesl,
až jsem šeptem sotva hlesl: "Měl jsem přátel na tisíc.
Zítra on mě opustí, jak sny, jichž měl jsem na tisíc."
Pták řek na to: "Nikdy víc."
Překvapen, jak trefná byla řeč, jež ticho prolomila,
řek jsem: "Krom té věty nemá na skladě už jistě nic.
Slyšel svého nešťastného pána strastmi stíhaného
v písních tónu žalostného naděje se navždy zříct.
V žalozpěvech slýchal ho vší naděje se navždy zříct —
tím ,Nikdy, nikdy víc.'"
Krkavec v mé mysli ale budil úsměv neustále,
až jsem stočil křeslo, takže stálo k němu směřujíc.
V sametovém polstrování dal jsem se pak do spřádání
domněnek a do hádání, co ten chmurný pták chce říct.
Co mi chce ten hrozný, chmurný, temný pták z dob zašlých říct,
proč jen kráká: "Nikdy víc."
Zamyšlený jsem tak seděl, ani slůvko nepověděl
ptáku, který vpaloval v mou hruď zlý zrak svých zřítelnic.
V čím dál hlubším rozjímání mi pak hlava klesla skrání
v samet, jehož lemování žhnulo svitu lampy vstříc.
Ona však ten modrý samet, žhnoucí svitu lampy vstříc,
nestiskne, ach nikdy víc!
Pak vzduch zhoustl, měl jsem dojem, zavoněl, to do pokoje
vklouzli zlehka andělé a dýchli do kadidelnic.
"Nebožáku, zázrak se stal!," zvolal jsem, "tvůj Bůh ti seslal
andělský mok, abys přestal myslet na tu dívčí líc.
Pij, ach pij ho, ať ti sejde z mysli Lenořina líc!"
Krkavec děl: "Nikdy víc."
"Ptáku nebo ďáble," řek jsem, "snad jsi zlým, snad dobrým věštcem,
ať tě seslal Pokušitel, ať mi tě smršť vrhla vstříc,
samotáře statečného — sem, do kraje zakletého,
sem, do domu děsivého — teď mi musíš pravdu říct.
Najdu — najdu v ráji balzám? To mi musíš, musíš říct!"
Krkavec děl: "Nikdy víc."
"Ptáku nebo ďáble," řek jsem, "snad jsi zlým, snad dobrým věštcem,
při Bohu, jejž oba ctíme, při nebesích bez hranic,
prozraď této duši bědné, zda se v ráji nedohledném
se zářivou pannou střetne, v objetí ji vítajíc.
Shledá se tam s Lenorou, svým objetím ji vítajíc?"
Krkavec děl: "Nikdy víc."
"Ať ta řeč náš rozchod značí," vykřikl jsem, "ďáble ptačí,
do plutonských nocí vrať se, do bouří a do vichřic!
Nezanech tu pírko, jež by bylo znakem lži tvé věštby!
Jdi mi z očí jednou provždy — opusť Palladinu líc!
Přestaň klovat moje srdce, přestaň bystě clonit líc!"
Krkavec děl: "Nikdy víc."
A krkavec neodletěl, sedí dál, kde dosud seděl —
nade dveřmi do komnaty cloní bystě bledou líc.
Jeho pohled v sobě skrývá sny, jež pouze démon mívá,
záře lampy na zem splývá, jeho stín mi vrhá vstříc.
A má duše z toho stínu, jejž mi lampa vrhá vstříc,
nevzchopí se — nikdy víc!
/překlad T. Jacko - Krkavec (2008)/
The Raven
Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore—
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
"'Tis some visitor," I muttered, "tapping at my chamber door—
Only this and nothing more."
Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow;—vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow—sorrow for the lost Lenore—
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore—
Nameless here for evermore.
And the silken, sad, uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me—filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
"'Tis some visitor entreating entrance at my chamber door—
Some late visitor entreating entrance at my chamber door;—
This it is and nothing more."
Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
"Sir," said I, "or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you"—here I opened wide the door;—
Darkness there and nothing more.
Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, "Lenore?"
This I whispered, and an echo murmured back the word, "Lenore!"—
Merely this and nothing more.
Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
"Surely," said I, "surely that is something at my window lattice;
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore—
Let my heart be still a moment and this mystery explore;—
'Tis the wind and nothing more!"
Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately Raven of the saintly days of yore;
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door—
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door—
Perched, and sat, and nothing more.
Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore,
"Though thy crest be shorn and shaven, thou," I said, "art sure no craven,
Ghastly grim and ancient Raven wandering from the Nightly shore—
Tell me what thy lordly name is on the Night's Plutonian shore!"
Quoth the Raven "Nevermore."
Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning—little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door—
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
With such name as "Nevermore."
But the Raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing farther then he uttered—not a feather then he fluttered—
Till I scarcely more than muttered "Other friends have flown before—
On the morrow he will leave me, as my Hopes have flown before."
Then the bird said "Nevermore."
Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
"Doubtless," said I, "what it utters is its only stock and store
Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore—
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
Of 'Never—nevermore'."
But the Raven still beguiling all my fancy into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird, and bust and door;
Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore—
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore
Meant in croaking "Nevermore."
This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom's core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion's velvet lining that the lamp-light gloated o'er,
But whose velvet-violet lining with the lamp-light gloating o'er,
She shall press, ah, nevermore!
Then, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by Seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor.
"Wretch," I cried, "thy God hath lent thee—by these angels he hath sent thee
Respite—respite and nepenthe from thy memories of Lenore;
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!"
Quoth the Raven "Nevermore."
"Prophet!" said I, "thing of evil!—prophet still, if bird or devil!—
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted—
On this home by Horror haunted—tell me truly, I implore—
Is there—is there balm in Gilead?—tell me—tell me, I implore!"
Quoth the Raven "Nevermore."
"Prophet!" said I, "thing of evil!—prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us—by that God we both adore—
Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore—
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore."
Quoth the Raven "Nevermore."
"Be that word our sign of parting, bird or fiend!" I shrieked, upstarting—
"Get thee back into the tempest and the Night's Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken!—quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!"
Quoth the Raven "Nevermore."
And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of a demon's that is dreaming,
And the lamp-light o'er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
Shall be lifted—nevermore!
/originál/