Rok balad 1797
Rok 1797 se stal jedním z nejplodnějších období v historii německé literatury, kdy Goethe se Schillerem napsali jedny ze svých nejznámějších balad. Díky těmto výtvorům se v německé literatuře říká roku 1797 Rok balad.
Počátky přátelství Goetha a Schillera
Přátelství mezi Johannem Wolfgangem Goethem a Friedrichem Schillerem začalo v roce 1794. Tito dva básníci o sobě věděli už dlouhou dobu nejen skrz literaturu, ale i skrz osobní setkání. Do této doby k sobě však měli dost rezervovaný vztah. Poprvé se setkali již v roce 1788, ale toto setkání nevedlo k jejich sblížení. Na to si museli ještě počkat. V té době napsal Schiller v dopisech přátelům o Goethovi:
"Vzbudil ve mně zvláštní směsici lásky a nenávisti, pocit, který není nepodobný těm, jaké asi chovali Brutus a Cassius vůči Caesarovi… Tento člověk, tento Goethe mi zkrátka stojí v cestě a moc často mi připomíná, jak tvrdě se mnou zacházel osud. Jak lehce nesl osud jeho génia, a jak těžce musím já ještě pořád až do tohoto okamžiku bojovat!"
Přestože v témže roce Goethe doporučil jmenování Schillera profesorem historie na univerzitě v Jeně, si od něho udržoval odstup. To se změnilo až o šest let později, kdy Friedrich Schiller posílá dopis Goethovi, zda by s ním nechtěl spolupracovat na nově zakládaném časopise Hóry (Hören). Goethe tuto nabídku srdečně přijal v dopise z 24. června 1794.
"Vaše Urozenosti,
skýtáte mi dvojnásob příjemnou naději: jak na časopis, který míníte vydávat, tak na účast, ke které mě zvete. S radostí a z celého srdce se připojuji k Vaší společnosti."
Po následném setkání 20. července 1794, které Goethe nazval "šťastnou událostí" začala jejich několikaletá korespondence a přátelství, které ukončí až v roce 1805 Schillerova smrt.
Spolupráce dvou největších básníků své doby v Německu
Těchto dvanáct let spolupráce zásadně ovlivnilo tvorbu obou básníků. Společně diskutovali o svých vlastních dílech, jak je vytvářeli, vyměňovali si knihy a články jiných autorů, debatovali o politice, literatuře, ale také o každodenních starostech a radostech.
Spolupráce na časopise a nové přátelství jim vlilo inspiraci k nové tvorbě. Goethe vytvořil epos Heřman a Dorota, který je v homérském stylu napsán hexametrem. Toto dílo oživilo zájem obou básníků o řecké klasiky a od počátku roku 1797 se začali věnovat jejich studiu.
Goethe Schillerovi 5. května 1797
"....Přečetl jsem znovu s vrcholným požitkem Aristotelovu Poetiku. Je to krásná věc, rozum ve svém nejvyšším projevu:..."
Z toho vyplynula diskuze ohledně literárních forem a obsahu, která se stočila ke studiu balad, které, jak tvrdí Goethe, spojuje epické, lyrické a dramatické prvky, což jim umožňuje experimentování s různými básnickými formami.
Goethe Schillerovi 22.července 1797
"….Naše studium balad mě opět přivedlo na nejistou mlhavou cestu, a okolnosti mi radí, a to v nejednom směru, abych po ní ještě nějakou dobu bloudil…."
Z tohoto důvodu se domluvili, že napíšou větší množství balad a uvedou je v almanachu múz.
Goethe Meyerovi 22.července 1797
"...Dohodli jsme se, že do letošního almanachu zařadíme (se Schillerem) několik balad a při této práci se poučíme o tématu a zpracování tohoto druhu poezie, a doufám, že výsledek bude příznivý…"
Rok 1797 se poté stal v německé literatuře známý jako Rok balad (Balladenjahr), kdy vznikly jedny z jejich nejslavnějších balad, které byly publikovány v roce 1798 v almanachu múz. Název vznikl z dopisu Friedricha Schillera, který napsal Goethovi 22.září 1797 "..tento rok je jaksi rokem balad,...".
Mezi Schillerovi balady napsané v této době patří Ibykovi jeřáby, Potápěč, Rukavička, Prsten Polykratův, Rytíř Toggenburg nebo Cesta do huti. Goethe přispěl baladami Čarodějův učeň, Korintská nevěsta, Bůh a Bajadéra nebo Hledač pokladů.
Diskuze o baladě Ibykovi jeřáby
Během procesu vytváření balad spolu diskutovali a navzájem si radili. Jako příklad lze uvést baladu Ibykovi jeřábi, kterou původně chtěl napsat Goethe, ale přenechal tento námět Schillerovi. Vzhledem k tomu, že během tvorby této básně byl Goethe na cestách, dochovala se nám jejich konverzace o této baladě v jejich korespondenci, viz následující úryvky z jejich dopisů.
Schiller posílá Geothovi baladu Ibykovi jeřábi:
Goethovi 17.srpna 1797
"....Konečně dostáváte Ibyka. Kéž byste s ním byl spokojen! Přiznávám, že při bližším zkoumání látky jsem narazil na víc těžkostí, než jsem zpočátku očekával, doufám však, že jsem je z větší části překonal. Zdálo se mi, že ony dva hlavní body, o které šlo, vnášejí za prvé do vyprávění kontinuitu, kterou hrubý námět neměl, a za druhé, že vyvolávají náladu pro celkový dojem. Poslední úpravy jsem ještě nemohl provést, protože teprve včera jsem byl s věcí hotov a velice mi záleží na tom, abyste baladu brzy přečetl a mohl ještě uplatnit své připomínky. Nejpříjemnější by mi bylo, kdybych slyšel, že v podstatném jsem se s Vámi shodl…."
Goethe doporučuje změny v básni.
Schillerovi 22.srpna 1797
"....Ibykovi jeřábi mi připadají velice zdařilí, přechod k divadlu je velmi krásný a chór Eumenid na pravém místě. Je-li už tento obrat jednou vytvořen, nemůže již povídka bez něho existovat, a kdybych sám ještě pomýšlel na zpracování této básně, musel bych jej rovněž přijmout.
Nyní ještě několik poznámek: 1) Jeřábů, jako tažných ptáků, by mělo být celé hejno, které letí nad Ibykem, a také nad divadlem; objevují se jako přírodní úkaz a řadí se tak k Slunci a jiným obvyklým jevům. Také zázrak lze odstranit tím, že nemusí jít o stejné jeřáby; může to být třeba jedna skupina velkého stěhujícího se hejna, a osudovost a zvláštnost je v tomto příběhu, jak si představuji, dílem náhody.
2) Po 14. verši, když Erínye odcházejí, vložil bych ještě jeden verš, abych vylíčil náladu lidu, kterou vyvolal obsah chóru, a přešel od vážných úvah dobrých lidí ke lhostejné zábavě bezbožných, a pak bych nechal vraha zvolat jeho zevlounskou poznámku, sice hloupě, hrubě a hlasitě, avšak jen tak, aby slyšeli toliko sousedé; z toho by vznikla mezi ním a nejbližšími diváky hádka, ta by pak vzbudila pozornost lidu atd. Touto cestou, jakož i tažením jeřábů, by se všechno odehrálo zcela přirozeně a cítím, že účinek by se zvýšil, protože 15. verš začíná takto příliš hlasitě a významně a člověk tu očekává téměř něco jiného. Když ještě tu a tam věnujete trochu pozornosti rýmu, ostatní bude už lehké, a také k této zdařilé práci Vám přeji štěstí…"
Schiller se jeho návrhy inspiroval, ale některé záměrně odmítl.
Goethovi 7.září 1797
"....U Ibyka jsem provedl podle Vaší rady podstatné změny, expozice už není tak chabá, hrdina balady je zajímavější, jeřábi také už víc podněcují představivost a dostatečně upoutávají pozornost, aby se na ně v důsledku předchozích událostí nezapomnělo, když se nakonec objeví.
Pokud však jde o Vaši připomínku k postupu, nemohl jsem Vašemu přání plně vyhovět. Jestliže to udělám tak, že vrahův výkřik uslyší jen nejbližší okolí a v něm pak nastane rozruch, který se teprve potom, až se pochopí příčina, přenese na všechny přítomné, zatížím se detailem, který mě na tomto místě, při tak nedočkavě pospíchajícím očekávání, příliš zdrží a zeslabí celkový dojem, roztříští pozornost atd. Moje provedení nemá jistě zacházet do zázraků, to mi ani při prvním konceptu nenapadlo, chtěl jsem však nechat vše vyústit do neurčita. Prostá náhoda přírody musí katastrofu vysvětlit. Tuto náhodu přináší let jeřábů nad divadlem, vrah je mezi diváky, hra ho sice doopravdy nedojala a nezkrušila, to také nebylo mým úmyslem, avšak připomněla mu jeho čin a tím i to, co se přitom přihodilo, jeho mysl je tím zaražena, objevení jeřábů ho musí tudíž v tomto okamžiku překvapit, je to sprostý a hloupý chlap, který úplně podléhá momentálnímu dojmu. Hlasitý výkřik je za těchto okolností přirozený
Protože předpokládám, že sedí nahoře, kde sedává prostý lid, může za prvé jeřáby spatřit dřív, než přiletí nad samo divadlo, čímž dosáhnu, že výkřik se může ozvat dřív, než se jeřábi skutečně objeví, na čemž tu velice záleží, a tedy že skutečně jejich objevení má větší význam; za druhé tím dosahuji, že když volá shora, je ho lépe slyšet. V tomto případě není vůbec nepravděpodobné, že jeho křik slyší celé divadlo, i když všichni jeho slova ihned nechápou.
Samotnému dojmu, který jeho výkřik vyvolává, jsem věnoval ještě jednu strofu, avšak skutečné odhalení činu, jakožto následek jeho výkřiku, nechtěl jsem schválně podrobněji vylíčit, neboť v okamžiku, kdy se otevře cesta k odhalení vraha (a to způsobí výkřik spolu s rozpačitým strachem, který následuje), je balada u konce. To další už není nic pro básníka.…."
V jejich dopisech vidíme jejich spolupráci, která obohatila světovou literaturu a inspirovala další básníky. Bez tohoto partnerství by nevzniklo spoustu krásných balad. To ostatně řekl i Goethe v rozhovoru s Eckermannem, když přišla řeč na balady: "Povětšině za ně vděčím Schillerovi, který mě k nim měl, protože neustále potřeboval něco nového pro své 'Hóry'...."
Závěr
Jejich balady byly velmi dobře přijaty tehdejším publikem. Některé z těchto balad se staly klasikou např. Rukavička nebo Čarodějův učeň. V méně známé baladě Korintská nevěsta se zase objevuje žena s upírskými rysy, která je považována za jednu z prvně ztvárněných upírek v moderní literatuře. Pár balad si sami přečtěte a uvidíte, zda se Vám budou líbit.
Některé balady si lze přečíst také na našem webu opoezii.cz.
Zdroje:
Goethe, Johann Wolfgang von, Zamarovský, Vojtěch, ed. a Schiller, Friedrich. Goethe - Schiller: korespondence. Překlad Vojtěch Zamarovský. 1. vyd. Praha: Odeon, 1975. 829 s. Paměti, korespondence, dokumenty; sv. 56.
Schiller, Friedrich a Kubín, Václav, ed. Óda na radost: z díla. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980. 131 s. Klub přátel poezie. Základní řada; roč. 20, sv. 1.
Eckermann, Johann Peter. Rozhovory s Goethem. Překlad Kamila Jiroudková. Vyd. 2., (V Československém spisovateli 1.). Praha: Československý spisovatel, 1960. 709 s.
https://www.friedrich-schiller-archiv.de/inhaltsangaben/balladenjahr-goethe-schiller-1797/
https://archive.schillerinstitute.com/fid_97-01/981_ballad.html
https://www.zeno.org/Literatur/M/Goethe,+Johann+Wolfgang/Briefe/1797#google_vignette