Jak rozumět moderní básni (aneb Rimbaudův tvůrčí postup)
Nedávno jsem narazil na esej od Vítězslava Nezvala "Jak rozumět moderní básni (aneb Rimbaudův tvůrčí postup)", kde se zabývá charakterem moderní poezie. Své úvahy o moderní poezii dokládá na básni Dobrá ranní myšlenka od Arthura Rimbauda. Tento text je z knihy "Já je někdo jiný".
Jak rozumět moderní básni (aneb Rimbaudův tvůrčí postup)
Moderním básním se vytýká někdy, že jsou nesrozumitelné. Tato výtka je sice vyvrácena již prostou skutečností, že moderní básně mají dost veliký kádr čtenářů, kteří jim rozumějí, přesto však nebude na škodu, když si položíme otázku, proč jsou nebo proč se zdají býti některým čtenářům moderní básně nesrozumitelné, které vlastnosti moderních básní jim dávají zdánlivou nesrozumitelnost. Ale neříkejme, že je ta či ona moderní báseň nesrozumitelná. Je-li srozumitelná jedněm, vylučuje to pojem nesrozumitelnosti. Tažme se raději, proč jí nerozumějí někteří čtenáři a pro které její nebo pro které své vlastnosti. Za příklad moderní básně volím si Rimbaudovu báseň Dobrá ranní myšlenka. Má pouze pět slok a lze tudíž dosti snadno udržet ji celistvě před naší pozorností. Čtyři její sloky jsou rýmovány, pátá je nerýmovaná, takže tato báseň sjednocuje v sobě oba hlavní způsoby, užívané v moderní poezii: formu vázanou a formu volnou. Jinak má tato báseň všecky typické vlastnosti moderních básníků - tudíž i ty, pro které jistý druh čtenářů nerozumí moderní poezii. Nejprve budu citovati tuto báseň, abychom měli její celek před očima, abychom ji nechali na sebe bezprostředně zapůsobit.
O čtvrté zrána v létě za šera
milostný spánek trvá dosud v houští
a jitro, procitnuvši, do blankytu pouští
vůni slavnostního večera.
Však v ohradě na širé pláni,
kde Hesperidky tancují,
jsou tesaři už vykasáni
a pracují.
V své poušti z mechu, tam, kde končí cesta,
jež vede do lesa,
hoblují latě, na nichž vztyčí města
svá klamná nebesa.
Pro dělníky, v nichž hraje každý sval
a které vězní babylónský král,
Venuše! mysli chvilku na milence,
již mají duše uvité jak věnce.
Ó, královno Pastýřů!
Dej pracovníkům kořalky,
ať jejich síly setrvají v klidu
až do polední mořské koupele.
Co nás zaujme při prvním přečtení této básně, nazvané Dobrá ranní myšlenka, je především zdánlivý nesoulad této básně a jejího názvu. Starší poezie si obyčejně vytkla názvem téma, jež v básni rozvíjela. Zde o tom nemůže být ani řeči. Marně bychom pátrali v Rimbaudově básni po nějaké meditaci, která by se týkala dobré ranní myšlenky. Název Rimbaudovy básně má svébytnost, není básní vysvětlován. Vysvětluje tak málo svou báseň, jako by vysvětloval málo název Stolařství, umístěný na nějakém domě, v němž se udála vražda, tuto vraždu. Tento název je jen jakoby prvním veršem, zcela samostatnou básní nad básní. Tvoří s básní, s jejím celkem, jistý úhel, ztělesňuje jisté napětí, které jistým způsobem naladí čtenáře, je udáním tóniny před skladbou, která v této tónině pak není nucena pokračovat. Je vyburcováním pozornosti. A tato vyburcovaná pozornost bude pak během celé básně stále nově a nově podchycována, bude spíše než uspokojována rozluštěním, burcována novými a novými směry.
Od názvu "Dobrá ranní myšlenka" jsme svedeni prvními třemi verši doprostřed letního rána, kdy ve čtyři hodiny procitá jitro nad spícími houštinami a zároveň je uváděno čtvrtým veršem ve vztah s vůní slavnostního večera. Toto dosti překvapivé konfrontování dvou nepříslušných představ, "jitro" a "slavnostní večer", dává již první sloce zvláštní nezvyklé napětí, které nás vymaňuje z mechanického myšlení. Staršímu autorovi postačilo, když chtěl psát o jitru, více méně popisně klást do veršů typické "jitřní představy". Zde nad obraznosti čtenáře rozvířenou jitřní atmosférou zavane náhle slavnostní večer. Čtenář je postaven před nový představový akord, v němž se kříží dvojí druh asociací, jedny, rozvířené slovem jitro, druhé, rozvířené slovy "vůně slavnostního večera".
Ihned prvním veršem druhé strofy jsme postaveni před ohradu na širé pláni. Tato nečekaná ohrada má na nás tím lyričtější vliv, že je do tohoto rána zasazena teprve prostřednictvím verše o vůni slavnostního večera. A sotva vychutnáme reálnou působivost této ohrady, vyjme ji básník z její souvislosti s reálným ránem a postaví ji de souvislosti s mytologickým ovzduším, neboť v druhém verši této sloky tančí v oné ohradě Hesperidky. Jsme vrženi nečekanou, nepříslušnou představou před nový asociační proud, ale básník si nepřál, abychom utonuli v mytologii. V třetím a čtvrtém verši učiní tuto ohradu tančících Hesperidek místem, kde jsou tesaři už vykasáni a pracují. Po verši o Hesperidkách by nás nemohl překvapit žádný mytologický div tak jako tito pracující tesaři. Jak nepředvídaně jsou uvedeni na scénu, již vyhrazenou jen Hesperidkám. Vpád těchto tesařů v této souvislosti je vskutku zjevením. Nová asociační řada protne dosavadní čtenářovy vyburcované asociace. Nyní, když tesaři se stali obyvateli scény, báseň by se mohla snadno ustálit nad jejich prací, mohla by přejít v realistický žánrový obraz. První tři verše třetí sloky skutečně nás uvědomují o tom, že tito tesaři hoblují latě, avšak básníkova neuhasitelná žádost nových a nových vzrušení nedovolí takové spočinutí pocítit. Básník nás potřebuje přemístit opět do nové sféry pocitové, básník nás potřebuje včlenit opět do nové asociační řady, potřebuje přiřadit překvapivě k těm našim představám, jež vzbudil, nové, jakoby odjinud, a říká: "hoblují latě, na nichž vztyčí města svá klamná nebesa". Jaká to velkolepá modulace, jaký to přechod do nové, nečekané tóniny, jaké množství nových nečekaných asociací se váže na situaci tesařů v zahradě Hesperidek. Do tohoto jitra, tak vzdáleného všemu mimo přírodu, vpadne náhle představa měst - a jak úžasně! Jsme nuceni představiti si města, cosi množného, pod nebesy, která trčí na latích rozestavěných domů. V souvislosti s minulými verši a v protikladu k nim jde opravdu o opojnou souhru nových, nečekaných dojmů. Ale básník neopustí svou ranní mýtinu. Ta klamná nebesa měst, vztyčená na latích, nechá promítnout jaksi nad onou mýtinou a vrací se do ní, aby nám dvojnásob hmotně po této představové oklice vrátil pracující tesaře. Ale zas jen jedním veršem. "Pro dělníky, v nichž hraje každý sval," tak zní první verš čtvrté sloky a sotva nám vrátí tento verš tyto tesaře, aby náš úžas byl znovu vymrštěn do výše tak, až se nám zatají dech, učiní básník z těchto tesařů zajatce babylonského krále.
Zde, zdálo by se, rozumářský čtenář starších básní zajásá, neboť konečně se bude moci uchopit něčeho, nač si zvykl v starší poezii, rozumového sledování básně. Konečně, řekne si, konečně něco, čemu rozumím. Ti dělníci, věznění babylonským králem, to je přece jinotaj. Básník jistě tímto jinotajem naráží na nesvobodu pracujících. Konečně syžet! Nebudeme odporovati čtenáři, opravdu, v tomto Rimbaudově obrazu je záblesk jinotaje, avšak babylonský král, věznící tyto tesaře, jsa symbolem, je rovněž něčím o sobě, sám sebou, představou stejně reálnou a nealegorickou, jako jsou ony Hesperidky a tito tesaři a klamná nebesa měst, vztyčená na latích. Tím, že konfrontuje básník tyto tesaře s představou babylonského krále, učiní totéž, jako by proměnil kolem nich jeviště, dá je do nového básnického osvětlení, konfrontuje je s novou asociativní řadou, když říká:
Pro dělníky, v nichž hraje každý sval
a které vězní babylónský král,
Venuše! mysli chvilku na milence,
již mají duše uvité jak věnce.
Zde již ta velkolepá představová alchymie, která verš za veršem útočí na naši citlivost, proměňuje se v zpěv. Místo rýmů ob verš zazvučí v této sloce sdružené rýmy, které zhušťují zpěvnost básně, jakoby na počest milenců, které básník nijak přesněji nelokalizuje.
A ještě úžasnější je povšimnout si, čím vrcholí tato hudba veršů se sdruženými rýmy. Jako by uragán básníkova zpěvu již nesnášel břehy rýmů, rozlije se náhle v poslední sloce a zazní bez jakéhokoliv spoutání, dionýsky v poslední nerýmované sloce. I zde nás ještě jednou naposledy přemístí básník z tolikrát již přestrojeného, přemístěného, vypáčeného prostředí mýtiny s ohradou a vzývá královnu Pastýřů,
Ó, královno Pastýřů!
Dej pracovníkům kořalky,
ať jejich síly setrvají v klidu
až do polední mořské koupele.
tak končí tato Rimbaudova magická báseň a po stručném rozboru, kterému jsme ji podrobili, můžeme si říci, co by ji mohlo činit nesrozumitelnou v očích čtenářů starší poezie. Na prvním místě ono nesmírné přemisťování, kterému je vydán v Rimbaudově zpracování námět rána v ohradě. Toto přemisťování se v starších básních vyskytovalo jen výjimečně. Nebrání-li se mu čtenář svým navyklým rozumářstvím, vstupuje do neslýchaného dobrodružství pocitovosti a prožije během přečtení této básně mnohem víc silných dojmů, než mu jich dá několikadenní cestování. A přece, cestuje se prý "za dojmy", aby člověk vyšel z mechanismu navyklých dojmů, aby byl překvapen, okouzlen. To vše dává Rimbaudova báseň čtenáři v nejvyšším měřítku.
Má-li čtenář rozumět této básni a takzvaným moderním básním vůbec, bude se musit rozloučit s několika svými prastarými požadavky, které si nese životem ještě z dob školských: na prvním místě s požadavkem, aby se báseň logicky rozvíjela, aby rozvíjela krůček za krůčkem námět nebo takzvanou vedoucí myšlenku. V moderní básni není vedoucích myšlenek, proto neexistuje v nich ani jejich rozvádění. V moderních básních je každá myšlenka vedoucí, každá sama v sobě dovršená, každá básní o sobě. Za druhé se bude musit rozumářský čtenář rozloučit s míněním, že básnické obrazy jsou jen jinotaje, které říkají hádankovitě nějakou holou myšlenku. Nikoliv. Moderní básně si váží představ stejně jako myšlenek a když vyslovují obrazem nějakou představu, chtějí v nás tuto představu vzbudit, chtějí nás pomocí této představy zapojit do skutečnosti, chtějí na nás, abychom byli při čtení luštiteli rébusů. Mrak v moderní poezii není alegorií něčeho tajemného či ponurého. Je představou, je skutečností naší představy, která nás chce uchvátit svou reálností, je věcí, zakletou v slovo. K těm, kdož se vzdají těchto zastaralých požadavků na poezii, bude poezie mluvit od oka k oku, od ucha k uchu, od obraznosti k obraznosti, od myšlenky k myšlence. Moderní báseň je syntézou výtvarných, hudebních a myšlenkových umění, zakletých v slovo, a je srozumitelná plně, když ji vnímáme všemi smysly, celou duší, a ne jen logickým rozumem.
/Vítězslav Nezval - z knihy Já je někdo jiný/