Gottfried Benn: Vznik cyklu básní Morgue

Dnes se podíváme na vznik básní z cyklu Morgue od Gottfrieda Benna. Cyklus Morgue obsahuje pouze 6 básní a na rozdíl od Poea, o kterém jsem psal minule, přistupoval k tvorbě básní v tomto cyklu velmi spontánně. Na okolnosti jejich vzniku vzpomíná ve svých memoárech následovně:

"Když jsem psal Morgue, s níž jsem začínal a která byla později přeložena do tolika jazyků, byl večer, bydlel jsem severovýchodně od Berlína a v nemocnici Moabit jsem absolvoval pitevní kurz. Byl to cyklus šesti básní, které všechny vystoupily ve stejnou hodinu, vyvrhly se, byly tu, předtím tu z nich nebylo nic; když ten stav šera skončil, byl jsem prázdný, hladový, točila se mi hlava a s obtížemi jsem vstal z velkého rozkladu."

Berlín, kde tehdy žil, byl místem plným nových uměleckých proudů a myšlenek. Expresionismus, ke kterému je Benn často přiřazován, se snažil zachytit ty nejhlubší a někdy i nejtemnější pocity. Morgue do této doby přesně zapadla – její obrazy byly šokující a často provokativní.

Bennovo rozhodnutí napsat básně z cyklu Morgue bylo silně ovlivněno jeho povoláním. Jako lékař a patolog trávil spoustu času s mrtvými těly, což mu přineslo neobvyklou inspiraci. Na rozdíl od tehdejší poezie, která často zobrazovala krásu nebo oslavu života, se Benn zaměřil na rozklad lidského těla a smrt.

Sbírka vyšla v roce 1912 bez konzultace s autorem, což Benna znepokojilo, protože se chtěl vyhnout skandálu. Okamžitě po vydání vyvolala velký rozruch, který Benovi zajistil významné místo mezi básníky své doby. Popisy mrtvých těl, které připomínají spíše zápisy z pitev nebo záznamy z operací, byly pro čtenáře nezvyklé a drsné. Benn se záměrně vyhýbá obvyklým básnickým prostředkům a místo toho používá strohý, věcný jazyk, který působí chladně a bez emocí. První básní cyklu je Malá astra, kterou si můžete přečíst v překladu Ludvíka Kundery níže. Další básně jsou například Krásné mládí nebo Koloběh.

Malá astra

Složili na stůl utopence: rozvážeče piva.

Kdosi mu strčil mezi zuby

astru, celou lila.

Když jsem od hrudníku

dlouhým skalpelem

pod kůží řezal jazyk a patro.

asi jsem o ni zavadil;

sklouzla do mozku, jenž vedle hnil.

Při zašívání

jsem mu ji do hrudní dutiny přibalil,

mezi dřevitou vlnu.

Napij se v té své váze dosyta!

Spi sladce,

malá astro!

Bennovy básně tak ukazují smrt a rozklad lidského těla bez jakýchkoli příkras. Místo obvyklého líčení krásy Benn přináší drsný pohled na skutečnost a pomíjivost lidského těla. Neponechává prostor pro nějaký vyšší smysl nebo útěk k ideálům. Jeho slova jsou přímá a nelítostná, čímž odhalují pomíjivost a křehkost života.

Zdroj: Heym, Georg, Gottfried Benn, Jakob van Hoddis, Georg Trakl. Prokletí básníci německé poezie. Překlad Radek Malý.