Johann Wolfgang Goethe

Korintská nevěsta

Cestou z Athén do Korintu dal se

mladík, jejž tam ještě neznali;

s důvěrou on k muži ubíral se,

s nímž ho z dětství svazky poutaly:

Byliť otcové

dávno děti své,

dcerušku a syna, sezdali.

Ale jak ho asi uvítají?

Nepřijde mu draze tahle čest?

On a jeho rod se k bohům znají

oni přijali už kříž a křest,

Věrné lásky cit

ze srdce je plít,

nová víra v rozpuku-li jest.

A již temnota ruch domu tlumí.

Otec, dcery v snách, jen matka bdí;

přijme hosta nejlépe jak umí,

v pokoj nejhezčí ho uvádí.

Než se poohlíd,

jíst mu dá a pít

Uctivši ho, dobrou noc mu dí.

Večeře však dobře upravené,

dřív než se jí dotkl, má již dost,

jíst a píti mdlobou zapomene,

v šatech lehnout nutká ospalost.

A již skoro spí,

když se do dveří

k němu sune nevídaný host.

Dívku zří, jak lampa zář svou lije,

tiše, cudně v jizbu vstupovat.

Zlatočerná stuha skráň jí kryje,

bílý závoj má a bílý šat;

žasnouc, hledí naň,

bílou zvedá dlaň,

nenadálý úděs na ni pad.

"Což tak cizí jsem v tom domě?" děla.

"Že tu host je, nevím odnikud.

Tak mne tísní tichá moje cela,

že zde nyní přepadá mne stud.

Na svém lůžku jen

lež si spokojen;

jak jsem přišla, mizím. Sbohem buď."

Z lůžka skočí cizinec ten mladý,

"Zůstaň, krásná dívko," zavolá,

"Bakchův dar i Cereřin je tady,

s tebou přišel Amor, dívko má.

Zbledlas úděsem!

Miláčku, pojď sem,

milost bohů veselí nám dá!"

"Mladíku, ne blíže! Zůstaň státi!

Veselí už neplní mou hruď.

Přervala je dobrá moje máti,

zavinil to chorý její blud.

Přísahala: 'Slyš,

když mne vyslyšíš,

tobě, nebe, dceř má vzdána buď!'

Starých bohů zástup oživený

z domu šel, jenž sirý zanechán.

Na nebi teď jeden, neviděný,

na kříž vbitý uznáván je Pán;

oběť padá zde,

býk a jehně ne,

zato člověk hrůzně v oběť dán."

Na to on – a v každou hlásku svoji

jak by celou duší vnořen byl:

"Jak, má nevěsto že tady stojí?

S ní že setkávám se v tichu chvil?

Má buď! Mám tě, mám!

Žehná božstvo nám.

Otcův slib to na něm vyprosil."

"Mne, můj drahý, nemožno ti míti,

s druhou sestrou mou tě oddat chtí.

Když mne, zmučené, je v cele dlíti,

na mne mysli v jejím objetí!

V duchu tvá, jen tvá,

láskou churavá,

musím záhy pod drn dospěti."

"Ne, zde přísahám ti při plameni,

v němž se třpytí Hymenův už jas,

že jsi má, že po veselí není;

v otcův dům tě zavést přišel čas.

Nesmíš, drahá, jít!

Pojď, pojď oslavit

nečekaný svatební náš kvas.

Dárkem z lásky už se poctívají:

řetízkem svým zlatým zdobí jej,

on zas krásný pohár podává jí,

jenž je v stříbru tepán nejskvostněj.

"Prosím, ne tu čiš,

smím-li prosit, spíš

jednu kadeř z vlasů svých mi dej."

Právě půlnoc duchů odbíjela,

a tu volně teprv dýchala.

Víno, jehož hustá krev se tměla,

bledým rtem svým lačně hltala.

Chléb však pšeničný

sotva podal jí,

ni sousta z něho nevzala.

Číši vína podala teď jemu

a on stejně chtivě upíjel.

Lásky k tichým hodům chtělo se mu,

neb v svém srdci nechuť lásky měl.

Nepopřála nic,

nechť on sebevíc

prosil, až pad s nářkem na postel.

A tu, k němu padnuvši, mu děla:

"Ty můj milý, nechci, abys lkal.

Ale jak se dotkneš mého těla,

ustrneš – neb nač to tajit dál?

Sněhobílý květ,

mrazivý jak led,

toť tvá milá, o nižs požádal."

V silnou náruč on ji dravě chytí,

prochnut lásky mladým zápalem:

"U mne žár tě musí protepliti,

nechť bys byla z hrobu přišla sem.

Závrať! Polibek!

Lásky nadbytek!

Nežhneš taky ty, když prožhnut jsem?"

Těsněji je láska připoutává,

v rujné rozkoši se slza chví;

žár úst jeho ona do svých vsává,

jím jen živa jsouc, jak on jen jí.

Vášní zahořev

on jí hřeje krev,

jí však srdce v prsou nebuší.

Zatím matka po síni se krade,

jak to bdělých hospodyň je zvyk.

Dlouho ucho ke dveřím, dlouho klade,

nechápajíc, jaký šum to vznik.

Snoubenců tam zní

vzdech a plesání,

strastné slasti ztřeštěnost a vzlyk.

Nehýbe se matka ode dveří,

blíž a blíž jen ucho přiklání;

zaslechne – a sluchu sotva věří –

z jizby přísahy a laskání:

"Kohoutí slyš hlas."

"Ale přijdeš zas?

V noci, viď?" A nové líbání.

Tu se matka neovládla více

otevřela rukou hněvivou:

"Což tu v domě máme poběhlice,

cizincům že po vůli hned jsou?"

Vkročí do dveří,

v svitu lampy zří,

uzří, Bože, vlastní dceru svou.

Aby skryl svou milou, mladík na ni

hodí závoj, prvou hrůzou jat,

potom ještě kobercem ji chrání,

jí však lehké je se vymotat.

V loži vyvstává její postava

zdlouha, zvolna, jak by duch jí vlád.

"Matko! Matko!" dutá slova znějí,

"noc tu krásnou nepřejete mi?

Což jsem procitla jen k beznaději,

od tepla dát výhost chcete mi?

Nestačilo vám,

že už rubáš mám,

že jste přivedli mne pod zemi?

Ale z jámy, na níž tíha leží,

zvláštní osud vyhání mne ven.

Žehnající bzukot vašich kněží

lehkou váhu má jak pírko jen:

Nelze mladý cit

solí, vodou smýt,

oheň lásky hlínou nezchlazen.

Když byl se mnou zasnouben můj milý,

světlé Venuše stál ještě chrám.

Matko, vždyť jste slovo porušili,

chmurný slib že světější byl vám.

Dceru-li však máť

pro blud nechce vdát,

bohům není závazný ten klam.

O to, oč jsem přišla, usilovat

z hrobu musím, rozběsněný zjev,

s tím, jenž ztracen mi, se pomilovat,

ze srdce mu vypít horkou krev.

Až on zahyne,

dojde na jiné,

mladíkům já život vysám z cév.

Krásný hochu, dožil jsi už zmála!

Zde a teď se naplní tvůj čas.

Já svůj zlatý řetízek ti dala,

s sebou pak si odnáším tvůj vlas.

Přihledni jen blíž,

ráno zšedivíš,

teprv onde, milý, zhnědneš zas.

Poslední svou prosbou prosím matku:

Hranici dej nanést, matko, slyš!

Otevři mou tesknou, drobnou chatku,

milence ať ohněm usmíříš.

Žár-li zaplane,

dým-li vzhůru žhne,

k starým bohům ponesem se výš."

/překlad Otokar Fischer - Balady (2023)/

Die Braut von Korinth

Nach Korinthus von Athen gezogen

Kam ein Jüngling, dort noch unbekannt.

Einen Bürger hofft' er sich gewogen;

Beide Väter waren gastverwandt,

Hatten frühe schon

Töchterchen und Sohn

Braut und Bräutigam voraus genannt.

Aber wird er auch willkommen scheinen,

Wenn er teuer nicht die Gunst erkauft?

Er ist noch ein Heide mit den Seinen,

Und sie sind schon Christen und getauft.

Keimt ein Glaube neu,

Wird oft Lieb' und Treu'

Wie ein böses Unkraut ausgerauft.

Und schon lag das ganze Haus im Stillen,

Vater, Töchter; nur die Mutter wacht;

Sie empfängt den Gast mit bestem Willen,

Gleich ins Prunkgemach wird er gebracht.

Wein und Essen prangt,

Eh' er es verlangt:

So versorgend wünscht sie gute Nacht.

Aber bei dem wohlbestellten Essen

Wird die Lust der Speise nicht erregt;

Müdigkeit läßt Speis und Trank vergessen,

Daß er angekleidet sich aufs Bette legt;

Und er schlummert fast,

Als ein seltner Gast

Sich zur offnen Tür herein bewegt.

Denn er sieht, bei seiner Lampe Schimmer

Tritt, mit weißem Schleier und Gewand,

Sittsam still ein Mädchen in das Zimmer,

Um die Stirn ein schwarz und goldnes Band.

Wie sie ihn erblickt,

Hebt sie, die erschrickt,

Mit Erstaunen eine weiße Hand.

Bin ich, rief sie aus, so fremd im Hause,

Daß ich von dem Gaste nichts vernahm?

Ach, so hält man mich in meiner Klause!

Und nun überfällt mich hier die Scham.

Ruhe nur so fort

Auf dem Lager dort,

Und ich gehe schnell, so wie ich kam.

Bleibe, schönes Mädchen! ruft der Knabe,

Rafft von seinem Lager sich geschwind:

Hier ist Ceres', hier ist Bacchus' Gabe;

Und du bringst den Amor, liebes Kind!

Bist vor Schrecken blaß!

Liebe, komm und laß,

Laß uns sehn, wie froh die Götter sind.

Ferne bleib', o Jüngling! bleibe stehen;

Ich gehöre nicht den Freuden an.

Schon der letzte Schritt ist, ach! geschehen

Durch der guten Mutter kranken Wahn,

Die genesend schwur:

Jugend und Natur

Sei dem Himmel künftig untertan.

Und der alten Götter bunt Gewimmel

Hat sogleich das stille Haus geleert.

Unsichtbar wird einer nur im Himmel,

Und ein Heiland wird am Kreuz verehrt;

Opfer fallen hier,

Weder Lamm noch Stier,

Aber Menschenopfer unerhört.

Und er fragt und wäget alle Worte,

Deren keines seinem Geist entgeht:

Ist es möglich, daß am stillen Orte

Die geliebte Braut hier vor mir steht?

Sei die Meine nur!

Unsrer Väter Schwur

Hat vom Himmel Segen uns erfleht.

Mich erhältst du nicht, du gute Seele!

Meiner zweiten Schwester gönnt man dich.

Wenn ich mich in stiller Klause quäle,

Ach! in ihren Armen denk an mich,

Die an dich nur denkt,

Die sich liebend kränkt;

In die Erde bald verbirgt sie sich.

Nein! bei dieser Flamme sei's geschworen,

Gütig zeigt sie Hymen uns voraus;

Bist der Freude nicht und mir verloren,

Kommst mit mir in meines Vaters Haus.

Liebchen, bleibe hier,

Feire gleich mit mir

Unerwartet unsern Hochzeitschmaus!

Und schon wechseln sie der Treue Zeichen;

Golden reicht sie ihm die Kette dar,

Und er will ihr eine Schale reichen,

Silbern, künstlich, wie nicht eine war.

Die ist nicht für mich;

Doch, ich bitte dich,

Eine Locke gib von deinem Haar!

Eben schlug die dumpfe Geisterstunde,

Und nun schien es ihr erst wohl zu sein.

Gierig schlürfte sie mit blassem Munde

Nun den dunkel blutgefärbten Wein;

Doch vom Weizenbrot,

Das er freundlich bot,

Nahm sie nicht den kleinsten Bissen ein.

Und dem Jüngling reichte sie die Schale,

Der, wie sie, nun hastig lüstern trank.

Liebe fordert er beim stillen Mahle;

Ach, sein armes Herz war liebekrank.

Doch sie widersteht,

Wie er immer fleht,

Bis er weinend auf das Bette sank.

Und sie kommt und wirft sich zu ihm nieder:

Ach, wie ungern seh' ich dich gequält!

Aber, ach! berührst du meine Glieder,

Fühlst du schaudernd, was ich dir verhehlt.

Wie der Schnee so weiß,

Aber kalt wie Eis,

Ist das Liebchen, das du dir erwählt.

Heftig faßt er sie mit starken Armen,

Von der Liebe Jugendkraft durchmannt:

Hoffe doch, bei mir noch zu erwarmen,

Wärst du selbst mir aus dem Grab gesandt!

Wechselhauch und Kuß!

Liebesüberfluß!

Brennst du nicht und fühlest mich entbrannt?

Liebe schließet fester sie zusammen,

Tränen mischen sich in ihre Lust;

Gierig saugt sie seines Mundes Flammen,

Eins ist nur im andern sich bewußt.

Seine Liebeswut

Wärmt ihr starres Blut,

Doch es schlagt kein Herz in ihrer Brust.

Unterdessen schleichet auf dem Gange

Häuslich spät die Mutter noch vorbei,

Horchet an der Tür und horchet lange,

Welch ein sonderbarer Ton es sei:

Klag- und Wonnelaut

Bräutigams und Braut

Und des Liebestammelns Raserei.

Unbeweglich bleibt sie an der Türe,

Weil sie erst sich überzeugen muß,

Und sie hört die höchsten Liebesschwüre,

Lieb' und Schmeichelworte, mit Verdruß —

Still! der Hahn erwacht! —

Aber morgen Nacht

Bist du wieder da? — Und Kuß auf Kuß.

Länger hält die Mutter nicht das Zürnen,

Öffnet das bekannte Schloß geschwind:

Gibt es hier im Hause solche Dirnen,

Die dem Fremden gleich zu Willen sind?

So zur Tür hinein.

Bei der Lampe Schein

Sieht sie — Gott! sie sieht ihr eigen Kind.

Und der Jüngling will im ersten Schrecken

Mit des Mädchens eignem Schleierflor,

Mit dem Teppich die Geliebte decken;

Doch sie windet gleich sich selbst hervor.

Wie mit Geists Gewalt

Hebet die Gestalt

Lang und langsam sich im Bett' empor.

Mutter! Mutter! spricht sie hohle Worte:

So mißgönnt Ihr mir die schöne Nacht!

Ihr vertreibt mich von dem warmen Orte.

Bin ich zur Verzweiflung nur erwacht?

Ist's Euch nicht genug,

Daß ins Leichentuch,

Daß Ihr früh mich in das Grab gebracht?

Aber aus der schwerbedeckten Enge

Treibet mich ein eigenes Gericht.

Eurer Priester summende Gesänge

Und ihr Segen haben kein Gewicht;

Salz und Wasser kühlt

Nicht, wo Jugend fühlt;

Ach! die Erde kühlt die Liebe nicht.

Dieser Jüngling war mir erst versprochen,

Als noch Venus' heitrer Tempel stand.

Mutter, habt Ihr doch das Wort gebrochen,

Weil ein fremd, ein falsch Gelübd' Euch band!

Doch kein Gott erhört,

Wenn die Mutter schwört,

Zu versagen ihrer Tochter Hand.

Aus dem Grabe werd' ich ausgetrieben,

Noch zu suchen das vermißte Gut,

Noch den schon verlornen Mann zu lieben

Und zu saugen seines Herzens Blut.

Ist's um den gescheh'n,

Muß nach andern geh'n,

Und das junge Volk erliegt der Wut.

Schöner Jüngling! kannst nicht länger leben;

Du versiechest nun an diesem Ort.

Meine Kette hab' ich dir gegeben;

Deine Locke nehm' ich mit mir fort.

Sieh sie an genau!

Morgen bist du grau,

Und nur braun erscheinst du wieder dort.

Höre, Mutter, nun die letzte Bitte:

Einen Scheiterhaufen schichte du;

Öffne meine bange kleine Hütte,

Bring in Flammen Liebende zur Ruh'!

Wenn der Funke sprüht,

Wenn die Asche glüht,

Eilen wir den alten Göttern zu.

/originál/