Robert Frost

Další básně od Roberta Frosta ZDE

Odchod k sobě

Jen kdyby tak ty temné staré stromy,

mohutné, že je vítr nenakloní,

nebyly hradba, která smutek budí,

a táhly se neznámem do osudí,

odchod by pro mne jednou byl tak prostý,

vytratil bych se k jejich rozlehlosti

a neskončil bych v plochém vřesovisku

či na cestách, kde kolo vázne v písku.

Nechápu, proč bych se měl někdy vracet,

a proč by po mé stopě nevydal se

někdo, komu snad zasteskne se po mně,

přesvědčit se, jestli jsem nezapomněl.

Byl bych ten, jakého znal od dříve.

Jen jistější vším, co je pravdivé.

/překlad H. Žantovská - Hvězda v kamenném člunu (1983)/

One of my wishes is that those dark trees,

So old and firm they scarcely show the breeze,

Were not, as 'twere, the merest mask of gloom,

But stretched away unto the edge of doom.

I should not be withheld but that some day

Into their vastness I should steal away,

Fearless of ever finding open land,

Or highway where the slow wheel pours the sand.

I do not see why I should e'er turn back,

Or those should not set forth upon my track

To overtake me, who should miss me here

And long to know if still I held them dear.

They would not find me changed from him they knew—

Only more sure of all I thought was true.

/originál/