Gottfried August Bürger
Lenora // Lenore
Další básně od G. A. Bürgera ZDE
Lenora
Těžký sen zjitří jitřní klid
Lenoře znenadání:
"Viléme, smrt či nový cit
tvé cestě domů brání?"
On s pluky pruských polních sil
u Prahy v patálii byl.
Teď nemá ani řádky,
zda se jí vrací zpátky.
Král s císařovnou měli dost
hrůz válečného víru,
a pokrotivše svoji zlost,
zas dali přednost míru.
Už duní kotle, zvučí zpěv
a vojsko v lesku trub i dřev,
s věnci a haluzemi
blíží se k rodné zemi.
A kdokoli je v okolí,
při cestě, v městě, v kraji,
staří i mladí hlaholí
a vstříc jim pospíchají.
Vítá choť chotě, otce syn,
zas rozkvétá smích milenčin,
jen Lenořin smích vadne.
Ach, uvítání žádné!
A marně ptá se u všech čet
po jméně, po příjmení,
nic nemůže se dovědět,
nic o něm známo není.
Když se i jízda přehnala,
tu dívka, k smrti zoufalá,
s rozpuštěnými copy
vrhla se v jejich stopy.
Matka k ní rychle přispěchá:
"Ach, co tě, dítě, mučí?
Jen v Bohu bud tvá útěcha!"
bere ji do náručí.
"Matko, mé štěstí je to tam!
Pryč, světe, pryč, jsi samý klam!
Smím v milost Pána Boha
věřit já, přeubohá?"
"Smiluj se, Pane laskavý,
kterýž jsi dobro naše!
Dceruško, Bůh tě uzdraví!
Pros řečí Otčenáše!"
"Maminko, to je jenom blud!
Pomoh mi Pán Bůh doposud?
Plané jsou prosby k němu!
Ach, už je konec všemu!"
"Pomoz nám, Pane! Jen ty víš,
čím léčit dceru svoji!
Svátost a Kristův svatý kříž
tvé strasti, dítě, zhojí!"
"Maminko, nezahojí již
mé strasti žádný svatý kříž!
Ach, svátost ani svatí
život mu nenavrátí!"
,,Což, dceruško, když necita
našel si v Uhřích lásku,
zděděnou víru odmítá
a žije v hříšném svazku?
Proč naříkat, že je ten tam?
Vždyť klame jenom sebe sám!
Blesk spálí srdce hadí,
které svou duši zradí!"
"Matko, můj milý je ten tam!
Jistě je po něm veta!
Chci smrt, vše ostatní je klam!
Nač je mi krása světa?
Ach, zhasni, svíce života,
ať pohltí mne temnota!
Smím v milost Pána Boha
věřit já, přeubohá?"
"Pomoz nám, Pane, přísný soud
nechystej nebožátku!
Odpusť jí, odpusť, je to bloud,
uchraň ji hříšných zmatků!
Dcero, už marných slz je dost,
měj v mysli věčnou blaženost.
Hleď, Hospodin ti chystá
jiného chotě, Krista!"
"Maminko, co je blaženost
a co je zatracení?
S Vilémem žít je blaženost,
bez něho zatracení!
Ach, zhasni, svíce života,
ať pohltí mne temnota!
Svět i ráj bez Viléma
už pro mne krásy nemá!"
A pokaždé když zasténá,
krev zaplaví jí skráně;
tak spílá, smyslů zbavena,
prozřetelnosti Páně,
rukama lomí v bezmoci
a hruď si rve až do noci,
kdy hvězdy v zlatém třpytu
zahoří na blankytu.
Tu najednou, slyš! klap klap klap,
klape tep kopyt koně.
Přeskočí jezdec schod a žlab,
a ostruhami zvoně,
slyš! ke klepadlu pospíchá,
tam ztenka ťuká do ticha
a pevnou uzávěrou
se jasná slova derou:
"Hej holá! Zdvihni petlici!
Spíš? Nespíš, moje milá?
V líci máš smích či tesknici?
Na mne jsi pomyslila?"
,,Ty Viléme! — Ted v noci jdeš?
Ach, vzhůru jsem a pláči též!
Těch slz! Kdo spočítá je?
Z kterého táhneš kraje?"
"Vždy v půlnoci se hneme vpřed,
táhnem až z české země.
Dneska jsem o pár chvilek zpět,
přisedni rychle ke mně!"
"Viléme, vejdi do dveří,
vítr se honí po keři,
má náruč, znejmilejší,
tě teplem ukonejší!"
,,Nech keř i vítr, dítě, nech,
nech, ať si vítr hvízdá!
Zvuk ostruh zní, kůň samý spěch,
zde neskončí má jízda!
Shrň sukni, k cestě zchystej se,
oba nás vraník odnese
sto mil až do daleka.
Svatební lůžko čeká!"
,,Na cestu dalekou sto mil
teď v noci vydáme se?
Už jedenáct zvon odzvonil,
dosud se srdce třese!"
,,Nu, což, nám luna posvítí!
Mrtví a my jsme střelhbití!
Na lože manželovo
dnes ulehneš! Mé slovo!"
,,A pověz, máme-li kde spát?
Kam bychom spolu jeli?"
,,V dálce mám lože, klid a chlad,
šest prken s dvěma čely!"
"Stačí nám?" — "Oba unese!
Jen za mne skoč a zchystej se!
Již scházejí se hosti
před naší domácností!"
Tu milá sukni podkásne,
na koně vyšplhá se,
své bílé paže překrásné
ovine jezdci v pase
a vzhůru! vzhůru! hopsasa!
už muž i oř se natřásá;
kůň křeše supě tryskem
kopyty jiskry s pískem.
Jak míhá se v tom přísvitu
před zraky vpravo, vlevo
pás polí, luk a pažitů!
Jak duní mostní dřevo!
"Máš strach? Nám luna posvítí!
Hoj, mrtví, ti jsou střelhbití!
Strach z mrtvých trápí pannu?"
"Ne, nech však mrtvé v Pánu!"
Vtom slyš! Lká zpěv a zvučí kov
či krkavčí roj vzlyká?
To zpěv a zvon zní nad krchov:
"Jdem pohřbít nebožtíka!"
Již blíž a blíž se zvedá prach;
je vidět rakev na márách.
Zní písně jako skřeky
žab v tůních temné řeky.
"Do rána je čas na výkrop,
rakev a chladnou hlínu!
Žením se, bando, ted' se vzchop
a vzhůru na hostinu!
Sem, kostelníče, se sborem,
pobav mou choť svým krákorem!
Dej, kněže, svátost boží,
než ulehneme v loži!"
Zvon a zpěv dozní v zástupu
i máry zmizí mžikem.
Průvod se už už v kalupu
nakupí za vraníkem
a vzhůru! vzhůru! hopsasa!
už muž i oř se natřásá,
kůň křeše supě tryskem
kopyty jiskry s pískem.
Jak z obou stran se míhají
houštiny, háje, hory
a vpravo, vlevo po kraji
dědiny, domy, dvory!
"Máš strach? Nám luna posvítí!
Hoj, mrtví, ti jsou střelhbití!
Strach z mrtvých trápí pannu?"
"Ne, nech však mrtvé v Pánu!"
Tu pohleď! Luna zablyští
a kolem kola v tanci
kroutí se na popravišti
slota a otrhanci.
"Hejsahej, za mnou, trhani!
Sem, sloto, máš mé pozvání!
Zatancuj pro ženušku,
než ulehneme v lůžku!"
A otrhanci, dup dup dup,
dupou, až křoví chřestí,
jak skáčou do spadaných kup
lískových ratolestí.
A vzhůru! vzhůru! hopsasa!
už muž i oř se natřásá,
kůň křeše supě tryskem
kopyty jiskry s pískem.
Jak pod měsíční záplavou
vše mizí v jednom letu!
Jak míhají se nad hlavou
světélka hvězdných světů!
"Máš strach? — Nám luna posvítí!
Hoj, mrtví, ti jsou střelhbití!
Strach z mrtvých trápí pannu?"
"Ne! Nech však mrtvé v Pánu!"
"Vpřed, oři! Kohout kokrhá!
Vpřed, oři! Ať jsme v cíli,
než slunce mlhy roztrhá!
Vpřed, oři! Naber síly!
Už končí noční hon a cval!
Milé jsem lůžko uchystal!
Mrtví jsou hbití páni!
Je konec putování!"
Kůň s volnou uzdou před vrata
přilétne jako štvaný,
hned padne, bičem přeťata,
závora hlavní brány,
skřípne mříž a už letí dál
od hrobu k hrobu, jeden cval;
měsíční bledý plamen
lemuje každý kámen.
Tu hle, hle! jaká strašná věc!
Hrůza! V tom okamžení,
nit co nit, jezdcův kabátec
v práchnivinu se změní
a z hlavy zmizí v jeden ráz
vlas po vlasu i oblouk řas.
Najednou před ní chřestí
kostlivec s kosou v pěsti.
Kůň divoce se vypíná,
z nozder mu srší síra.
Huí! tu náhle hlubina
pod ním se otevírá.
Hroby jsou plné jekotu,
řev tříští mračnou temnotu,
Lenoře srdce bije:
už v boji se smrtí je.
V sinalém světle měsíce
tancuje divá kola
skučící strašná směsice
a takto kolem volá:
"Svou strast nes, mysli ubohá,
vždy bez reptání na Boha!
Duši, jež z mrtvých vstane,
rač pokoj přát, ó Pane!"
/překlad J. Pokorná - Balady (1964)/
Lenore
Lenore fuhr um's Morgenroth
Empor aus schweren Träumen:
"Bist untreu, Wilhelm oder todt?
Wie lange willst du säumen?" –
Er war mit König Friedrich's Macht
Gezogen in die Prager Schlacht,
Und hatte nicht geschrieben,
Ob er gesund geblieben
Der König und die Kaiserinn,
Des langen Haders müde,
Erweichten ihren harten Sinn,
Und machten endlich Friede;
Und jedes Heer, mit Sing und Sang,
Mit Paukenschlag und Kling und Klang,
Geschmückt mit grünen Reisern,
Zog heim zu seinen Häusern.
Und überall all überall,
Auf Wegen und auf Stegen,
Zog Alt und Jung dem Jubelschall
Der Kommenden entgegen.
Gottlob! rief Kind und Gattinn laut,
Willkommen! manche frohe Braut.
Ach! aber für Lenore'n
War Gruß und Kuß verloren.
Sie frug den Zug wohl auf und ab,
Und frug nach allen Namen;
Doch keiner war, der Kundschaft gab,
Von Allen, so da kamen.
Als nun das Heer vorüber war,
Zerraufte sie ihr Rabenhaar,
Und warf sich hin zur Erde,
Mit wüthiger Geberde.
Die Mutter lief wohl hin zu ihr: –
"Ach, daß sich Gott erbarme!
Du trautes Kind, was ist mit dir?" –
Und schloß sie in die Arme.
"O Mutter, Mutter! hin ist hin!
Nun fahre Welt und Alles hin!
Bei Gott ist kein Erbarmen.
O weh, o weh mir Armen!" –
"Hilf Gott, hilf! Sieh uns gnädig an!
Kind, bet' ein Vaterunser!
Was Gott thut, das ist wohl gethan.
Gott, Gott erbarmt sich unser!" –
"O Mutter, Mutter! Eitler Wahn!
Gott hat an mir nicht wohl gethan!
Was half, was half mein Beten?
Nun ist's nicht mehr vonnöthen." –
"Hilf Gott, hilf! Wer den Vater kennt,
Der weiß, er hilft den Kindern.
Das hochgelobte Sakrament
Wird deinen Jammer lindern." –
"O Mutter, Mutter! was mich brennt,
Das lindert mir kein Sakrament!
Kein Sakrament mag Leben
Den Todten wiedergeben."
"Hör', Kind! wie, wenn der falsche Mann,
Im fernen Ungerlande,
Sich seines Glaubens abgethan,
Zum neuen Ehebande?
Laß fahren, Kind, sein Herz dahin!
Er hat es nimmermehr Gewinn!
Wann Seel' und Leib sich trennen,
Wird ihn sein Meineid brennen." –
"O Mutter, Mutter! Hin ist hin!
Verloren ist verloren!
Der Tod, der Tod ist mein Gewinn!
O wär ich nie geboren!
Lisch aus, mein Licht, auf ewig aus!
Stirb hin, stirb hin in Nacht und Graus!
Bei Gott ist kein Erbarmen.
O weh, o weh mir Armen!" –
"Hilf Gott, hilf! Geh' nicht in's Gericht
Mit deinem armen Kinde!
Sie weiß nicht, was die Zunge spricht.
Behalt' ihr nicht die Sünde!
Ach, Kind, vergiß dein irdisch Leid,
Und denk' an Gott und Seligkeit!
So wird doch deiner Seelen
Der Bräutigam nicht fehlen." –
"O Mutter! was ist Seligkeit?
O Mutter! Was ist Hölle?
Bei ihm, bei ihm ist Seligkeit,
Und ohne Wilhelm Hölle! –
Lisch aus, mein Licht, auf ewig aus!
Stirb hin, stirb hin in Nacht und Graus!
Ohn' ihn mag ich auf Erden,
Mag dort nicht selig werden." – –
So wüthete Verzweifelung
Ihr in Gehirn und Adern.
Sie fuhr mit Gottes Vorsehung
Vermessen fort zu hadern;
Zerschlug den Busen, und zerrang
Die Hand, bis Sonnenuntergang,
Bis auf am Himmelsbogen
Die goldnen Sterne zogen.
Und außen, horch! ging's trap trap trap,
Als wie von Rosseshufen;
Und klirrend stieg ein Ritter ab,
An des Geländers Stufen;
Und horch! und horch! den Pfortenring
Ganz lose, leise, klinglingling!
Dann kamen durch die Pforte
Vornehmlich diese Worte:
"Holla, Holla! Thu' auf, mein Kind!
Schläfst, Liebchen, oder wachst du?
Wie bist noch gegen mich gesinnt?
Und weinest oder lachst du?
"Ach, Wilhelm, du? .. So spät bei Nacht? ..
Geweinet hab' ich und gewacht;
Ach, großes Leid erlitten!
Wo kommst du her geritten?" –
"Wir satteln nur um Mitternacht.
Weit ritt ich her von Böhmen.
Ich habe spät mich aufgemacht,
Und will dich mit mir nehmen." –
"Ach, Wilhelm, erst herein geschwind'!
Den Hagedorn durchsaust der Wind,
Herein, in meinen Armen,
Herzliebster, zu erwarmen!" –
"Laß sausen durch den Hagedorn,
Laß sausen, Kind, laß sausen!
Der Rappe scharrt; es klirrt der Sporn.
Ich darf allhier nicht hausen.
Komm, schürze, spring' und schwinge dich
Auf meinen Rappen hinter mich!
Muß heut noch hundert Meilen
Mit dir in's Brautbett eilen." –
"Ach! wolltest hundert Meilen noch
Mich heut in's Brautbett tragen?
Und horch! es brummt die Glocke noch,
Die elf schon angeschlagen." –
"Sieh hin, sieh her! der Mond scheint hell.
Wir und die Todten reiten schnell.
Ich bringe dich, zur Wette,
Noch heut in's Hochzeitbette."
"Sag' an, wo ist dein Kämmerlein?
Wo? wie dein Hochzeitbettchen?" –
"Weit, weit von hier! .. Still, kühl und klein! ..
Sechs Bretter und zwei Brettchen!" –
"Hat's Raum für mich?" – "Für dich und mich!
Komm, schürze, spring' und schwinge dich!
Die Hochzeitgäste hoffen;
Die Kammer steht uns offen." –
Schön Liebchen schürzte, sprang und schwang
Sich auf das Roß behende;
Wohl um den trauten Reiter schlang
Sie ihre Lilienhände;
Und hurre hurre, hop hop hop!
Ging's fort in sausendem Galopp,
Daß Roß und Reiter schnoben,
Und Kies und Funken stoben.
Zur rechten und zur linken Hand,
Vorbei vor ihren Blicken,
Wie flogen Anger, Heid' und Land!
Wie donnerten die Brücken! –
"Graut Liebchen auch? .. Der Mond scheint hell!
Hurrah! die Todten reiten schnell!
Graut Liebchen auch vor Todten?" –
"Ach nein! .. Doch laß die Todten!" –
Was klang dort für Gesang und Klang?
Was flatterten die Raben? ..
Horch Glockenklang! horch Todtensang:
"Laßt uns den Leib begraben!"
Und näher zog ein Leichenzug,
Der Sarg und Todtenbahre trug.
Das Lied war zu vergleichen
Dem Unkenruf in Teichen.
"Nach Mitternacht begrabt den Leib,
Mit Klang und Sang und Klage!
Jetzt führ' ich heim mein junges Weib.
Mit, mit zum Brautgelage!
Komm, Küster, hier! Komm mit dem Chor,
Und gurgle mir das Brautlied vor!
Komm, Pfaff', und sprich den Segen,
Eh' wir zu Bett uns legen!" –
Still Klang und Sang. .. Die Bahre schwand. ..
Gehorsam seinem Rufen,
Kam's, hurre hurre! nachgerannt,
Hart hinter's Rappen Hufen.
Und immer weiter, hop hop hop!
Ging's fort in sausendem Galopp,
Daß Roß und Reiter schnoben,
Und Kies und Funken stoben.
Wie flogen rechts, wie flogen links
Gebirge, Bäum' und Hecken!
Wie flogen links, und rechts, und links
Die Dörfer, Städt' und Flecken! –
"Graut Liebchen auch? .. Der Mond scheint hell!
Hurrah! die Todten reiten schnell!
Graut Liebchen auch vor Todten?" –
"Ach! Laß sie ruhn, die Todten." –
Sieh da! sieh da! Am Hochgericht
Tanzt' um des Rades Spindel,
Halb sichtbarlich bei Mondenlicht,
Ein luftiges Gesindel. –
"Sasa! Gesindel, hier! Komm hier!
Gesindel, komm und folge mir!
Tanz' uns den Hochzeitreigen,
Wann wir zu Bette steigen!" –
Und das Gesindel, husch husch husch!
Kam hinten nachgeprasselt,
Wie Wirbelwind am Haselbusch
Durch dürre Blätter rasselt.
Und weiter, weiter, hop hop hop!
Ging's fort in sausendem Galopp,
Daß Roß und Reiter schnoben,
Und Kies und Funken stoben.
Wie flog, was rund der Mond beschien,
Wie flog es in die Ferne!
Wie flogen oben über hin
Der Himmel und die Sterne! –
"Graut Liebchen auch? .. Der Mond scheint hell!
Hurrah! die Todten reiten schnell!
Graut Liebchen auch vor Todten!" –
"O weh! Laß ruhn die Todten!" – –
"Rapp'! Rapp'! Mich dünkt der Hahn schon ruft. ..
Bald wird der Sand verrinnen ..
Rapp'! Rapp'! Ich wittre Morgenluft ..
Rapp'! Tummle dich von hinnen! –
Vollbracht, vollbracht ist unser Lauf!
Das Hochzeitbette thut sich auf.
Die Todten reiten schnelle!
Wir sind, wir sind zur Stelle." – –
Rasch auf ein eisern Gitternthor
Ging's mit verhängtem Zügel.
Mit schwanker Gert' ein Schlag davor
Zersprengte Schloß und Riegel.
Die Flügel flogen klirrend auf,
Und über Gräber ging der Lauf.
Es blinkten Leichensteine
Rund um im Mondenscheine.
Ha sieh! Ha sieh! im Augenblick,
Huhu, ein gräßlich Wunder!
Des Reiters Koller, Stück für Stück,
Fiel ab, wie mürber Zunder.
Zum Schädel, ohne Zopf und Schopf,
Zum nackten Schädel ward sein Kopf;
Sein Körper zum Gerippe,
Mit Stundenglas und Hippe.
Hoch bäumte sich, wild schnob der Rapp',
Und sprühte Feuerfunken;
Und hui! war's unter ihr hinab
Verschwunden und versunken.
Geheul! Geheul aus hoher Luft,
Gewinsel kam aus tiefer Gruft.
Lenore'ns Herz, mit Beben,
Rang zwischen Tod und Leben.
Nun tanzten wohl bei Mondenglanz,
Rund um herum im Kreise,
Die Geister einen Kettentanz,
Und heulten diese Weise:
"Geduld! Geduld! Wenn's Herz auch bricht!
Mit Gott im Himmel hadre nicht!
Des Leibes bist du ledig;
Gott sey der Seele gnädig!"
/originál/