Gottfried August Bürger
Dcera faráře z Holoubí // Des Pfarrers Tochter von Taubenhain
Další básně od G. A. Bürgera ZDE
Dcera faráře z holoubí
Je v Holoubí za farou zelený sad:
jak blouznivě bouří tam v noci!
Sten, šelest a šumot, jenž probouzí strach,
lká, chvěje se, chroptí a chramostí v tmách
jak holoubek v sokolí moci.
Zář plaménku bliká tam na žabí tůň
a smutně se blýská a leskne.
Tam pole je pusté, tam nevzejde list,
ba ani déšť nepadne do oněch míst,
jen poryvy, děsné a teskné. -
Kněz na faře v Holoubí dcerušku měl,
tak čistou jak holoubek bílý,
tak mladou a půvabnou, nad všechen skvost,
že na faře s dárečkem nejeden host
byl o ruku prosit co chvíli.
A naproti za řekou výše a výš
se vypínal na vrchu skály
hrad hledící na ves a údolní klid:
jak z křišťálu okna, jak z pružiny štít,
jak ze stříbra kamenné valy.
Tam probíjel rytíř pan Sokol svůj čas,
měl habaděj peněz a pletek.
I děvčeti do oka zářící hrad
a do srdce kavalír na oři pad,
jak blýskal, pln loveckých cetek.
On sepsal jí na bílý hedvábný list -
list se zlatou ořízkou, - psaní
a potom svůj kontrfaj, slunce a smích,
skryl v srdéčku z perliček bílých jak sníh
a s prsténkem poslal je za ní.
"Už hosty a návštěvy z hlavičky pusť,
už nedbej víc námluv těch pánů!
Vždyť v přepychu, Růženko, mohla bys kvést!
Jak povídám, tebe mít, byla by čest
i pro pána dědičných lánů."
Já chtěl bych ti říci moc důvěrnou věc,
pár slovíček tajně a kradí.
Tvou upřímnou odpověď slyšel bych rád,
chci nablízku, děvčátko, za noci stát,
měj kuráž, strach prachšpatně radí!
Až z temnoty ozve se křepelčin hlas
tam při sadu, při vašem, farním,
až zaslechneš milostný slavičí zpěv,
až touhou jak šalmaj ti rozbouří krev,
přijď, neváhej, nerad čas marním!"
Pak přikrad se, zachumlán v kápi a plášť.
To dvanáctá byla již blízká.
Tmou přikrad se, pod rouchem ukrytou zbroj,
tak zlehka a zticha jak obláčků roj,
a kůrkami utišil psiska.
Už v pšenici ozval se křepelčin hlas
tam za brankou — míním tou farní,
už zazněl i milostný slavičí zpěv
jak šalmaj, až touhami vzplanula krev,
a rytíř? Čas pramálo marní!
Ten uměl se v přívalu rozkošných slov
skrz ouška až do srdce vkrásti!
Ach, zmámené srdce, to podlehne hned!
Dál vábil a přemlouval. Nevinný květ
chtěl polapit v nástrahách slasti.
I přísahal slavně, že budou vždy stát
bok po boku v štěstí i smutku.
Ač silou se bránila, silou ji strh
a v slibech se odvážil na samý vrch:
"Žal nesmíš mít ze svého skutku!"
Pak do temných, mlčících křovin ji vtáh,
kde rozséval hrášek své vůně.
Tam zatlouklo srdce, tam zachvěl se dech,
tam nevinnost náhle blesk rozkoše sžeh
a smetl ji do vroucí tůně.
Když po čase vonící hrášek už vzrost
a opadlo růžové kvítí,
tu dívka si naříká více a víc,
zle bledne a uvadá červená líc,
mdle, neživě oči jí svítí.
Když za sadem povyrost hrachový lán
a zvolna se nalily lusky,
když třešně a jahody napojil žár,
tu počaly obrysy měnit svůj tvar
a dívce byl živůtek úzký.
Když na polích cinkl a zasvištěl srp,
cos pod srdcem nedá jí klidu.
Když severák přiletěl do holých luk
a v strniscích ozval se hvízdavý zvuk,
už nemůže zakrýt svou bídu.
A pantatík, drsný a obhroublý chlap,
zle vyčítat počne své růži:
"Co? Kolébkou končí tvůj frejířský chtíč?
Hned z očí, ty hříšnice, kliď se mi pryč!
Běž na pelech k vlastnímu muži!"
Chyt kadeř své dcery, a stočiv ji v pěst,
bil nebohou řemeny knuty,
bil stále, byť strašně zněl nářek a stesk,
bil stále, byť po chvilce v kůži se lesk
šrám krvavě temný a krutý.
Pak vyhnal ji do nočních vichrů a spoust.
Stín ztrápené dívenky zmizel
v tmách trnitých, příkrých a neschůdných skal;
tím srázem až k hradu šla dále a dál,
šla milému sdělit svou svízel.
"Ach, běda, ach, běda, proč vůle tvá dřív
mě matkou než chotí mít chtěla?
Má hanba, můj úděl — jen pohlédni naň!
Hleď, jakou jsem za lásku splatila daň!
Hleď na rány zbitého těla!"
A zoufale tiskne se na jeho hruď,
pláč překáží hořkému slovu:
"Ó, naprav, cos natropil nedobrou lstí!
Tys naložil špatně s mou panenskou ctí,
ach, učiň, ať získám ji znovu!"
"Však, blázínku, dostane starý svůj díl,
má nejhlubší účast v tvém bolu!
Zde vyčkej a pěkně se v poklidu bav,
teď šetřit chci s veškerou péčí tvůj stav,
pak všecičko proberem spolu."
"Což mohu zde přes všechnu péči a klid
čest získat já nebohá znovu?
Když dříve ses odpřisáh jako můj choť,
tož veřejně za knězem do chrámu pojď
a před svědky dostát hleď slovu!"
"Ho, blázínku, nikdy jsem neříkal přec,
že tebe chci za svoji ženu!
Jen rovný se k rovnému hodí. A pak:
já po předcích podědil šlechtický znak!
Ta pohana rodnému jménu!
Můj blázínku, myslím to zrovna jak dřív:
tys navěky klenot mé lásky!
Což - snad by můj lovčí byl pro dívčin vkus?
Já přidám vám ze zlata pořádný kus
a budem zas provádět špásky!"
"Ty hanebný zrádče! Kéž soudil tě Pán
a satan se po tobě sápal!
Že pohanit mohla bych šlechtický znak?
Proč, bídáku, láska má byla ti pak
dost příhodná pro mrzký zápal?
Jdi, přiveď si do domu hraběcí choť!
Však bezpečně mele mlýn boží!
Pán řídí a spravuje veškerý řád
a jednou se bude tvůj pacholek smát
všem šlechtickým znakům v tvém loži!
Pak poznáš, ty zrádče, jak strašlivé je,
když ztratíš čest, štěstí a krásu!
Pak snadno už pro kulku najdeš si cíl,
pak o tvrdý mramor si roztříštíš týl,
pak, padouchu, potáhneš k ďasu!"
Tu najednou vzchopí se, potlačí pláč
a zoufalá běží a běží.
Jde trním a hložím, tvář jediný šrám,
jde bahnem a blaty, vstříc hrůze a tmám,
jde s bloudící myslí, jde stěží.
"Kde, laskavý Bože, kde naleznout cíl
své nešťastné pozemské pouti?"
a klopýtá, ta tam je pýcha i smích,
až dorazí do farních keřů a lích:
tam ztrápená duše se zhroutí.
A zkřehlá se doplazí pod onen keř,
kde ztratila kdysi své štěstí.
Teď, na dosah smrti, zas vidí jak v snách
své lože, jež pokrývá sněhový prach
a chrastící listí a klestí.
Tam v bolestech dívce se narodí hoch,
když poklesla zmučená, v mlází.
Leč jakmile přejde ji porodní křeč
tu uchopí jehlici ostrou jak meč, -
a do srdce chlapci ji vrazí!
A teprv když uvidí před sebou krev,
dá doznít své blouznivé muce.
Strach ovane dívku jak ledový stín:
"Ó, Kriste, já spáchala strašlivý čin!"
a drásá si bělostné ruce.
Pak holýma rukama vyhloubí hrob,
hrob u tůně na kraji pole:
"Už, chudáčku, v náruči Pánově spíš!
Zde navždy máš před zlem a úsměšky skrýš!
Mne rozsápou krkavci v kole."
Toť plamének svítící na žabí tůň.
Jak smutně se blýská a leskne!
Toť jalový úhor, tam nevzejde list,
ba ani déšť nepadne do oněch míst,
jen poryvy děsné a teskné.
Vrch Krkavec za sadem vysoko ční
a umrlec vpletený v kole
hrob vidí, jak dívá se z krvavých skob
tři pídě má zdéli ten maličký hrob.
To ona zří na okraj pole.
Vrch Krkavec oživne každičkou noc,
to mihne se umrlec v kole,
pak spatřit lze dole tu sinalou tvář,
jak marně se pokouší uhasit zář
tam u tůně na kraji pole.
/překlad J. Pokorná - Balady (1964)/
Des Pfarrers Tochter von Taubenhain
Im Garten des Pfarrers von Taubenhain
Geht's irre bei Nacht in der Laube.
Da flüstert und stöhnt's so ängstiglich;
Da rasselt, da flattert und sträubst es sich,
Wie gegen den Falken die Taube.
Es schleicht ein Flämmchen am Unkenteich,
Das flimmert und flammert so traurig.
Da ist ein Plätzchen, da wächst kein Gras;
Das wird vom Tau und vom Regen nicht naß;
Da wehen die Lüftchen so schaurig. -
Des Pfarrers Tochter von Taubenhain
War schuldlos, wie ein Täubchen.
Das Mädel war jung, war lieblich und fein,
Viel ritten der Freier nach Taubenhain,
Und wünschten Rosetten zum Weibchen. -
Von drüben herüber, von drüben herab,
Dort jenseits des Baches vom Hügel,
Blinkt stattlich ein Schloß auf das Dörfchen im Tal,
Die Mauern wie Silber, die Dächer wie Stahl,
Die Fenster wie brennende Spiegel.
Da trieb es der Junker von Falkenstein,
In Hüll und in Füll und in Freude.
Dem Jüngferchen lacht' in die Augen das Schloß,
Ihm lacht' in das Herzchen der Junker zu Roß,
Im funkelnden Jägergeschmeide. -
Er schrieb ihr ein Briefchen auf Seidenpapier,
Umrändelt mit goldenen Kanten.
Er schickt' ihr sein Bildnis, so lachend und hold,
Versteckt in ein Herzchen von Perlen und Gold;
Dabei war ein Ring mit Demanten. -
"Laß du sie nur reiten, und fahren und gehn!
Laß du sie sich werben zu Schanden!
Rosettchen, dir ist wohl was Bessers beschert.
Ich achte des stattlichsten Ritters dich wert,
Beliehen mit Leuten und Landen.
Ich hab ein gut Wörtchen zu kosen mit dir;
Das muß ich dir heimlich vertrauen.
Drauf hätt ich gern heimlich erwünschten Bescheid.
Lieb Mädel, um Mitternacht bin ich nicht weit;
Sei wacker und laß dir nicht grauen!
Heut Mitternacht horch auf den Wachtelgesang,
Im Weizenfeld hinter dem Garten.
Ein Nachtigallmännchen wird locken die Braut,
Mit lieblichem tief aufflötenden Laut;
Sei wacker und laß mich nicht warten!" -
Er kam in Mantel und Kappe vermummt,
Er kam um die Mitternachtstunde.
Er schlich, umgürtet mit Waffen und Wehr,
So leise so lose, wie Nebel, einher,
Und stillte mit Brocken die Hunde.
Er schlug der Wachtel hellgellenden Schlag,
Im Weizenfeld hinter dem Garten.
Dann lockte das Nachtigallmännchen die Braut,
Mit lieblichem tief aufflötenden Laut;
Und Röschen, ach! - ließ ihn nicht warten. -
Er wußte sein Wörtchen so traulich und süß
In Ohr und Herz ihr zu girren! -
Ach, Liebender Glauben ist willig und zahm!
Er sparte kein Locken, die schüchterne Scham
Zu seinem Gelüste zu kirren.
Er schwur sich bei allem, was heilig und hehr,
Auf ewig zu ihrem Getreuen.
Und als sie sich sträubte, und als er sie zog,
Vermaß er sich teuer, vermaß er sich hoch:
"Lieb Mädel, es soll dich nicht reuen!"
Er zog sie zur Laube, so düster und still,
Von blühenden Bohnen umdüftet.
Da pocht' ihr das Herzchen; da schwoll ihr die Brust;
Da wurde vom glühenden Hauche der Lust
Die Unschuld zu Tode vergiftet. - - -
Bald, als auf duftendem Bohnenbeet
Die rötlichen Blumen verblühten,
Da wurde dem Mädel so übel und weh;
Da bleichten die rosichten Wangen zu Schnee;
Die funkelnden Augen verglühten.
Und als die Schote nun allgemach
Sich dehnt' in die Breit und Länge;
Als Erdbeer und Kirsche sich rötet' und schwoll;
Da wurde dem Mädel das Brüstchen zu voll,
Das seidene Röckchen zu enge.
Und als die Sichel zu Felde ging,
Hub's an sich zu regen und strecken.
Und als der Herbstwind über die Flur,
Und über die Stoppel des Habers fuhr,
Da konnte sie's nicht mehr verstecken.
Der Vater, ein harter und zorniger Mann,
Schalt laut die arme Rosette:
"Hast du dir erbuhlt für die Wiege das Kind,
So hebe dich mir aus den Augen geschwind
Und schaff auch den Mann dir ins Bette!"
Er schlang ihr fliegendes Haar um die Faust;
Er hieb sie mit knotigen Riemen.
Er hieb, das schallte so schrecklich und laut!
Er hieb ihr die samtene Lilienhaut
Voll schwellender blutiger Striemen.
Er stieß sie hinaus in der finstersten Nacht
Bei eisigem Regen und Winden.
Sie klimmt' am dornigen Felsen empor,
Und tappte sich fort, bis an Falkensteins Tor,
Dem Liebsten ihr Leid zu verkünden. -
"O weh mir daß du mich zur Mutter gemacht,
Bevor du mich machtest zum Weibe!
Sieh her! Sieh her! Mit Jammer und Hohn
Trag ich dafür nun den schmerzlichen Lohn,
An meinem zerschlagenen Leibe!"
Sie warf sich ihm bitterlich schluchzend ans Herz;
Sie bat, sie beschwur ihn mit Zähren:
"O mach es nun gut, was du übel gemacht!
Bist du es, der so mich in Schande gebracht,
So bring auch mich wieder zu Ehren!" -
"Arm Närrchen", versetzt' er, "das tut mir ja leid!
Wir wollen's am Alten schon rächen.
Erst gib dich zufrieden und harre bei mir!
Ich will dich schon hegen und pflegen allhier.
Dann wollen wir's ferner besprechen." -
"Ach, hier ist kein Säumen, kein Pflegen, noch Ruhn!
Das bringt mich nicht wieder zu Ehren.
Hast du einst treulich geschworen der Braut,
So laß auch an Gottes Altare nun laut
Vor Priester und Zeugen es hören!" -
"Ho, Närrchen, so hab ich es nimmer gemeint!
Wie kann ich zum Weibe dich nehmen?
Ich bin ja entsprossen aus adligem Blut.
Nur Gleiches zu Gleichem gesellet sich gut;
Sonst müßte mein Stamm sich ja schämen.
Lieb Närrchen, ich halte dir's, wie ich's gemeint:
Mein Liebchen sollst immerdar bleiben.
Und wenn dir mein wackerer Jäger gefällt,
So laß ich's mir kosten ein gutes Stück Geld.
Dann können wir's ferner noch treiben." -
"Daß Gott dich! - du schändlicher, bübischer Mann! -
Daß Gott dich zur Hölle verdamme! -
Entehr ich als Gattin dein adliges Blut,
Warum denn, o Bösewicht, war ich einst gut,
Für deine unehrliche Flamme? -
So geh dann und nimm dir ein adliges Weib! -
Das Blättchen soll schrecklich sich wenden!
Gott siehet und höret und richtet uns recht.
So müsse dereinst dein niedrigster Knecht
Das adlige Bette dir schänden! -
Dann fühle, Verräter, dann fühle wie's tut,
An Ehr und an Glück zu verzweifeln!
Dann stoß an die Mauer die schändliche Stirn,
Und jag eine Kugel dir fluchend durch's Hirn!
Dann, Teufel, dann fahre zu Teufeln!" -
Sie riß sich zusammen, sie raffte sich auf,
Sie rannte verzweifelnd von hinnen,
Mit blutigen Füßen, durch Distel und Dorn,
Durch Moor und Geröhricht, vor Jammer und Zorn
Zerrüttet an allen fünf Sinnen.
"Wohin nun, wohin, o barmherziger Gott,
Wohin nun auf Erden mich wenden?" -
Sie rannte, verzweifelnd an Ehr und an Glück,
Und kam in den Garten der Heimat zurück,
Ihr klägliches Leben zu enden.
Sie taumelt', an Händen und Füßen verklomt,
Sie kroch zur unseligen Laube;
Und jach durchzuckte sie Weh auf Weh,
Auf ärmlichem Lager, bestreuet mit Schnee,
Von Reisicht und rasselndem Laube.
Es wand ihr ein Knäbchen sich weinend vom Schoß,
Bei wildem unsäglichen Schmerze.
Und als das Knäbchen geboren war,
Da riß sie die silberne Nadel vom Haar,
Und stieß sie dem Knaben ins Herze.
Erst, als sie vollendet die blutige Tat,
Mußt ach! ihr Wahnsinn sich enden.
Kalt wehten Entsetzen und Grausen sie an. -
"O Jesu, mein Heiland, was hab ich getan?"
Sie wand sich das Bast von den Händen.
Sie kratzte mit blutigen Nägeln ein Grab,
Am schilfigen Unkengestade.
"Da ruh du, mein Armes, da ruh nun in Gott,
Geborgen auf immer vor Elend und Spott!
Mich hacken die Raben vom Rade!" - -
Das ist das Flämmchen am Unkenteich;
Das flimmert und flammert so traurig.
Das ist das Plätzchen, da wächst kein Gras;
Das wird vom Tau und vom Regen nicht naß;
Da wehen die Lüftchen so schaurig!
Hoch hinter dem Garten vom Rabenstein,
Hoch über dem Steine vom Rade
Blickt, hohl und düster, ein Schädel herab,
Das ist ihr Schädel, der blicket aufs Grab,
Drei Spannen lang an dem Gestade.
Allnächtlich herunter vom Rabenstein,
Allnächtlich herunter vom Rade
Huscht bleich und molkicht ein Schattengesicht,
Will löschen das Flämmchen, und kann es doch nicht,
Und wimmert am Unkengestade.
/originál/
Vysvětlivky
frejíř - záletník, milenec
knuta - tlustý kožený bič používaný k mučení
kontrfaj - podobizna, portrét
kradí - skrytě, potají
lícha - úzký pruh pole
spoust - opuštěné, pusté místo
šalmaj - píšťala, pastýřská, příjemného zvuku